– a moje bába – jak ta holka dnes – už s katem šla na šibeniční vrch a kněz ji těšil – moje bába byla jak broskev tenkrát – odsoudili ji,
že dítě nekřtěňátko poslala po proudu vody někam daleko. – Můj dědek před tím nikdy neviděl a nemluvil s ní – stál tam jako divák –
a bylo mu jí líto, že jít má tak mladá a tak pěkná k šibenici. Jak přešla mimo, z řady vyrazil, před pány soudce klek a prohlásil,
že delikventku ihned pojmout chce křesťanským svazkem za svou manželku, ať dají pardon jí – i divili se lidé tomu, schvalovali čin
i dobrou vůli děda hlasitě a k pánům soudcům ruce vzpínali – sám kat byl dojat, pokyvoval hlavou – co bába moje stála jako socha
a modré oči vbodla v chasníka, jenž od potupné smrti chce ji spasit. – Tak několikrát už se u nás stalo. – A co se stále hustěj kupil lid
a prosili a pláč se ozýval, soud na místě se radil, potom rozhod, že na svobodu pustí bábu mou, když chasník ten ji za manželku vezme. –
A tak se stalo. Vzali se a šli dál v cizí kraj. Můj dědek nelitoval. – A já dnes chci za jeho příkladem jít k večeru na šibeniční vrch –
až mladou delikventku povedou poslední cestou. – Nevím o ní víc, než že je bledá jako padlý sníh a očima se dívá jako havran;
u vody v rasovně že žije s bábou a dobytku že v kraji pomáhají, když nemoc padne na něj. – A že zbila když plížil se jí kolem rasovny
a v noci oknem do jizby chtěl vlézt, strašlivým bitím synka purkmistrova, pak za nohy jej k řece dovlekla a cestou vln jej na pouť poslala,
z níž smělý frejíř už se nevrátil. – Můj dědek měl se pěkně s bábou mojí! A jako on já jasně prohlásím před celým světem, že ji vzíti chci
v kostele za svou řádnou manželku. – Soud musí svolit. Svolil dědkovi a svolil jiným. Dělá se to tak. – A potom vezmu bledou holku tu
a zajdem někam v světa širý kraj a budem žít. – Pod šibenicí já si najdu štěstí svého bílý květ, jak na té cestě k šibenici našel
můj dědek svoji broskev růžovou.
Cookies on Poetry Cove