Když se vlak blížil ku Praze, začlo mi srdce bít v touze – ký div, vždyť prožil jsem tu kdys tolik let bídy a nouze!
A Praha roste! Činžáky jak řady pěchoty stojí, mladí jsou bíle natřeni, staří pak ve špíně svojí
zatrpkle stojí v linii. Elektřina též tu honí do kandelábrů plameny a tramway na místě koní.
Krádeží, vražd a sebevražd také už pěkný řad je tu, noviny též tu, jež hlásají kresbou i písmem je světu,
pikantní jsou tu též historky, bursa a stávky a pletky – nu, velkoměstem nejsme sic, budeme však jím už hnedky!
Oh, Praho, v snění jdu ulicí, všecko tu k vzpomínkám svádí, parky a kameny zpívají nám píseň našeho mládí!
Dojat jdu ulic pletivem – čas věru otevřít oči; lidé tu vrážejí do boků, z ničeho na nohu vskočí!
Vlasatých mladíků houfy tu, dívám se na ně tak plaše – na tyhle mladé genie vždy plodnou byla vlast naše!
Jsou tu i známí z mladých let, sto se jich za půldne staví – však jaká nemoc to posedla, pro bohy, ty české hlavy?!
Sotva kdo ústa otevře, už mu z nich klopotem kypí růženec hlubokých poznámek a vtipy, oh, pražské vtipy!
Tak prvý, druhý, dvacátý – kde člověk na světě vidí tolika v tak malém hnízdečku rádobyvtipných lidí!
Každý ti dává tonem znát patře ti významně v oči: – Nu, vlastně ten český globus náš se, víte, kolem mne točí... –
Večer si člověk usedne a z denních dojmů se sbírá; mrak se mu roztáhl po duši, ruka se maně v pěst svírá:
Drž Osud ruku svou nad tebou, ó Praho, čas jde tak klusem, tvé tělo staré a kamenné uchraň před dětí tvých vkusem,
jim pak se vrozená navrať řeč a pravé moudrosti ostych – míň generálů, Praho, měj a více vojáčků prostých!
Cookies on Poetry Cove