Je Velký Pátek. V San Pietro v Římě
na hlavě hlava. Pod rozpjatou klenbou
se mravenečky zdají ženy, muži,
ti poutníčkové ze všech končin přišlí.
Dubnové slunce barevnými okny
se lije v pestrých proudech v basiliku,
na zlatých sloupů hlavicích se láme,
na mosaikách oltářů se tříští,
a na kloboucích, čepcích, šátcích ženských
a na kštici těch mužů plavě leží –
vše, jak to jeho povinností tady.
Je hlučno, rušno. Kdesi v jedné kapli
pašije pějí. Kostelníci chodí
a milodary sbírajíce zvoní
schránkami z plechu. Jiní klestí cestu
turistům, kteří se zvědavým chvatem
chrám shlednout touží. Zpovědnice plny,
a kněží unuděni, mechanicky
v sluch dají padat zločinům a hříchům,
jež potom řemeslně odpouštějí.
Na křesle vyvýšeném v plném slunci
kardinal rudý dává požehnání
ovečkám zbožným. Nádherný je barvou.
A poutníčkové klekají si řadou,
jak jim to kostelníci nařizují,
před církve knížetem a kloní hlavy
až k dlažbě podlahy. On vznáší ruku
– a ruku tu mu vede statný klerik –
a dlouhou tyčí ťuká na temena
hlav skloněných, a tyč se zvedá, klesá
v tak odměřeném taktu, jak by byla
řízena strojem. Když je odťukáno,
poutníčků řetěz blaženě se zdvihne
a klekne druhý – jak se také dává
i Sua Eminenza vystřídati,
když znavena je, kardinalem jiným.