Ten starý kaštan pýchou záře
zas v bílé slávě svojí zkvet –
kol něho do své kanceláře
už chodím pětadvacet let.
A dívám se v ten život jeho
tak jednostranně měňavý –
že není stařík syt už všeho,
že ho to všecko neznaví!
Pupence v březnu – listy stkvící –
teď tenhle fábor květnatý –
a v podzim přijdou uličníci
a stlukou plod mu ježatý –
pak i ty vějířové listy
vztek dešťů serve v noční tmě
a v holých kostech větrů svisty
mu hvízdat budou posměšně – –
Leč sotva pytloviny zimy
pár teplých blesků probije,
stát bude s prsty zelenými
a květů sta zas rozvije!
Je vidno, strom ten tupý, hluchý
náš poklad nemá největší:
mít při všem budoucnosti tuchy
a vzpomínání člověčí.
Hm, moudrost žití... Člověk denně
kol něho chodí řadu let –
má usmát se mu povznešeně
či má mu z duše závidět?