Jel černý rytíř do světa
a zbroj měl těžkou železnou,
jel v tmavý les, kde bydlil drak,
za zlatovlasou princeznou.
A draka zabil, toť se ví,
–však hlaholil tím bojem les –
a zlatovlasou princeznu
si černý rytíř v dálku vez.
(A v pohádce by přišla teď
jen pausa dlouhá přesladká –
však, rytíři můj neblahý:
ten život není pohádka!)
Snad že ten drak, ach, bestie,
sám nesmrtelnou duši měl
a v zlatovlasou princeznu
té duše atom třeba vjel –
či – ale k čemu k hádankám
chtít nalézt klíček jalový?
To všecko nějak stalo se
a dnešek už je takový:
Dnes zlatovlasá princezna
dvě malé princezny zas má
a černý rytíř potýká
se denně s dráčky se třema.
Vlas zlatovlasé princezny
začíná stříbrem prokvétat
a brejle už si nasadí,
když nit má v jehlu navlékat.
I černý rytíř šediví
a listopad má jeho vlas
a na rtech smích mu nesedí,
a na rtech sedí mu jen ďas.
A dnové jdou. A smráká se.
Tož konec. Mluvit dál? Proč? Nač?
Už k řeči není ani slov,
zde zněl by už jen tichý pláč...