Ne, otče zpovědníku, marno všecko. Sám nevěříš té útěše, jíž vzpřímit chceš duši moji. Na místě jsi božím – proč lžeš a klameš? Vidíš moje léta
a nemoc, truchlý plod jich, jež mé tělo jak drát natáhne a zas v oblouk svíjí, a dvůr můj vidíš, jehož osou stal se můj syn, můj dědic. Granvela i Alba,
největší z mocných k novému jdou slunci, když tito tak – jak diviti se menším? Svět pustím, jenž už tak mi klouže z ruky a budu hledat spásy duše svojí. – –
Ty neslyšíš, co já za noci slýchám: když tělo moje v bolestech se svíjí a zima proudí útrobou mých kostí, hlas matky svojí slýchám, jež mě volá
a teskně vybízí, bych záhy přišel, a já vím, že ji záhy uposlechnu – – ne, neodmlouvej, mnichu, vůle moje je nezvratna a odmluv nedovolím.
Tys stopoval tu dráhu mého žití, závratný vzestup, poledne a vidíš i večer její – rci mi, rozpoznal jsi za vším tím smysl, jenž by dodal ceny
tomuto žití? Já v něm hledám, pátrám a smyslu nenalezám, leda časem obavy hrůzné, že jsem staraje se o věci světa spásu duše ztratil.
Jen nevrť hlavou, otče zpovědníku, vždyť rozumíš mi. Bůh mi svěřil správu tohoto světa, ale při mně nestál. Co papežů já viděl vstát a padat
a proti všem já musel s mečem v ruce při boží hájit! Pohani a Turci jim bližší byli, než já, římský císař a zbožný katolík! A já jsem prohlíd
ničemnost jejich, sobectví a pikle, já v ruce měl je, já je nerozdrtil – zda netresce Bůh nejen to, cos činil, však dvakrát víc, i čehos opomenul?
Hleď Němce, otče. Luther mnich je vyved z ovčince církve – v ruce mojí bylo jej spálit tenkrát... a já opomenul. Já spálit měl jej, spálit druhy jeho,
a ovce beranů svých pozbaveny by nikdy z ovčince pak neodběhly... Však věcí Boha, otče, bylo přispět a pomoci – a Bůh mi nepomohl...
Jak matka moje, která putovala bez klidu s mrtvým tělem otce mého, tak já jsem nedopřál si odpočinku a válkou míru hledal – a vždy vezl
jen jeho mrtvolu po trudných cestách. Svět pustím z ruky – záleží-li Bohu na spáse jeho, postará se jinak, než dosud staral se. A syn můj Filip,
jak zdá se, našel větší zalíbení před tváří nebes, než já, otec jeho. Hleď mnichu, sotva vkročil do Anglie, již navrací se zbojná ona země
pokorně s čelem nachýleným k zemi v ovčinec římský. Dá-li Bůh svou pomoc vše provede se... Ruce moje klesly... V San Justu, otče, uzavřem dny svoje.
A nebe, jež nám nepřispělo v boji o věci boží, snad nám neodepře své slitování, když se modlit budem za spásu duše, která nenalezla
dřív času starat o sebe se samu...
Cookies on Poetry Cove