Dům byl nabit. V plném lesku divadlo se zastkvívalo. Z venku hučel řev a lání kolem uzavřených kas.
V moři hlav jsme letem shlídli Dumbu, Šroma, radu Hlávku, kníže Sanguzsko dlel v loži a s ním maršál Haliče.
Parter naplnil se záhy; amici et inimici vítali se stiskem ruky, roztomilým úsměvem.
Kuenburg a Wodzicki se objali a políbili, – v tom už znělo ticho, ticho! premiera začala.
Nový tenorista vystoup malou černou tašku nesa, a sbor jeho následoval ve slavnostním úboru.
Statný, silný, s velkou pleší, na ní zbytek hnědých vlasů, silné kníry dávají mu energické vzezření.
Disponován byl dost dobře: řeč má trochu polský akcent, hlas je vytrvalý, slušný, jenže trochu nezvučný.
Těžkou partii svou zpíval, jak by byl tu dávno doma, hromný potlesk odměňoval zvláště pěkné pasáže.
Než tu nutno zmíniti se o tom celém zpěvném díle, o úlohách, o rodačkách našich, jež tam působí.
A tu s bolem konstatujem, že, ač autorem je Slovan, v celém kuse nenašli jsme ani noty slovanské.
Vídeňákům líbiti se bude asi tato hudba, autor rozhodným je žákem Taaffa, mistra valčíků.
Obsah libreta již ondy sdělili jsme – stará látka, jak don Juan svádí ženské, staré, mladé – kde kdo je.
Mistr Taaffe látku tuto sbásnil v různých melodiích, vederemo, jak s ní dlouho jeho žák teď vystačí.
Toto opus je dost slušné: Prvý akt je přímo vzorný, výtečně tu v hudbě podán prvý odpor žen a chlad.
Slečna z Kuenburgu pěla part svůj studeně a tiše, sotva že jí rozuměno bylo v předu v parteru.
Za to slečna Heroldova, bohem pomazaná diva, zpívala, že mrazné chvění přebíhalo po zádech.
Integra jsouc scelerisque pura luzně odmítala s pravou ženskou důstojností lákání a nástrahy.
Ministři tři, hofrátů pět až do konce vyslechli ji, některý i místy tleskal, jeden hodil kytici.
Taktéž slečny Adámková, Stránská pěly velkolepě, slečně Stránské zvlášť se daří ironické pošklebky.
Za to kloudného cos těžko dít o interpretkách druhých: Hohenwartce, Pattaiové, Steinwendrové, Zaleské.
V umění to misera plebs bez hry, hlasu, bez přednesu, palma hry jen právem patří našim slavným rodačkám.
Slečna Kaizlová též pěla; necessitate coacti chcem se dotknout tuto hádek, jež se vedly nedávno.
Kritikové, slečně blízcí, ba, jak zdá se, slečna sama, nesli v forum veřejnosti dávný zákulisní spor.
Slečně Heroldové láno bylo inter extra muros, že prý pěje příliš měkce, fistulkami, falešně.
Ona aura popularis, jež prý se kol slečny nese, svádí prý ji s vážné cesty uměleckých studií.
Nuže, dnes tu vyznat chceme, že je slečna Heroldová umělkyně každým coulem jako slečna Kaizlová.
Ba že, meritorně vzato, kovovým svým plným hlasem, uměleckým provedením zcela jistě předčí ji.
Staré slovo Horacovo: Carthaginem esse autem – v plné míře právem platí o té božské pěvkyni.
Toto suum cuique jsme z referentské povinosti na národní naší roli konstatovat musili.
Celý kus se hrál pět hodin za trvalé pozornosti na všech stranách, na všech místech v naplněném divadle.
Podle všechněch předpříznaků udrží se na jevišti tuze dlouhý čas – však možná, že se neudrží též.
Český lid však může čekat, jeho politický rozum, jeho vzácný zdravý instinkt, jeho velká kultura,
a tak dále a tak dále, šest je toho ještě sloupců, v nichž svůj vlastenecký zápal pan E. nechá plápolat.*
Cookies on Poetry Cove