Kde je kniha, jež by mohla obsáhnouti, co ti bojci boží řekli na své pouti?
Já jsem špatný Homer velkých bojovníků, leniv, povím všecko v jednom okamžiku.
Jako bratr Grégr, jako Rokycana přijeli a stejná pocta jest jim vzdána.
Kázali: ten s ohněm, ten zas v slohu velkém – jako Rokycana, jako Grégr celkem.
V jádru to však bylo o vojích, jež vždycky potřel božích bojců houfec energický.
Z Nalžova pán zdrcen, zničen z Talchov kníže, i Klimáska vojsko země prach už líže.
S novou četou strojí Kazimír se v pýše – vše to každý řekl, jak ti dva tam výše.
Lid jim také jásal, přisáh bojovati a s božími bojci věrně vytrvati.
Ovšem že to bylo jako život v normě: v jádru jeden tentýž, pestrý jenom v formě.
Na příklad když přišli potom prosebníci, každý jinou bolest nesl v duši chvící.
Dobří veteráni, ohněplné dušky, chtějí povolení, že smí nosit pušky.
Čacký místní Sokol chová přání sladké, by směl nosit šavle, třeba jenom krátké.
Přišli jednotlivci, úpěnlivě ždali, by jim to a ono bratří vymáhali.
Ten měl syna v Bosně, chtěl jej míti v Praze, ten chtěl dostat poštu, ti snili o dráze,
ti zas žadonili pro ves garnisonu – už si na ta všeckna přání nevzpomenu.
Ostatně, co na tom, bojci boží dbalí pozorně si všechno do notesů psali.
Cookies on Poetry Cove