Stál jsem mezi mrtvolami, svěží byl kol vzduch – najednou se, dobří bozi, – zjeví zas můj druh.
Chlupatý čert vedle stane, ruce sobě mne: „Děkuji ti, bože milý, za spasení své!
Vykoupen jsem, klidně vrátím zas se k bratřím svým, kéž jen, bože, bude možno, rád se odvděčím.
Rád teď budu v zimě, mrazu na trhu zas stát, rád se nechám uličníky zase kupovat.
Za těch pár let zblb jsem skorem z těch všech hloupostí – však je konec, sláva tobě, bože s výsostí!“
Poskočil a vytáh šátek odkuds od pasu, na zem pěkně rozestřel jej k mému úžasu.
„Co to bude, brachu milý?“ já se čerta ptám. „Ptej se: co je – a to vidíš, šátek rozkládám.“
Rozložil a začal snášet bojce do něho: nový zázrak! Každý byl tak tvaru malého,
jako hračky, jimiž děcko vesele si hrá – každý bojec scvrklý, drobný, loutka bezduchá!
„Tvoji reci! Teď je vidíš v pravé podobě! Tak jen ležte, pimprlata, hezky na sobě!“
„Co s tím počneš?“ ptám se dále. „Odnesu to k nám, otec Satan přehlídne to, pak to v plamen dám.
Vždyť to lepší je než dřevo, a v nynějších dnech víš, co peněz promrhá se jenom v polenech!
A už na šátku mu leží těla veškerá, má tam Tůmu Krvavého, Grégra, Špindlera,
Sybillu i Rokycanu – všecky už tam dal – najednou však – zase zázrak! – bratr Tůma vstal!
Protáh se a vesele plác ruku o ruku: „Palcát mi nic neudělal, já jsem z kaučuku!*
S bohem, bratří! Čerte, pusť mě, neztratíš snad nic, však já bojem zabývat se nebudu už víc.
Půjdu nyní k Národnímu, s Mošnou promluvím, snad přepustí něco úloh schopným rukám mým.
Snad že on se ubohému tvrdým nestane: snad mi dá hned principála z naší „Prodané“.
Už jej třímá třicet roků, mám též třicítku,* pro mou činost nemůže mít Mošna výčitku.
Budu řvát a poskakovat takhle, čerte, tak“ (a Krvavý Tůma skákal poule směšně zrak).
„Pensijní fond též snad bude vzhled k mé práci brát, třicet let mých mezi bojci bude počítat,
jako bych byl u divadla býval jaktěživ a hrál toho principála lidem na podiv!“
„Pašol!“ čert řek, „jdi si, bratře, kam tvá duše ždá – jeden víc či jeden méně – to nic nedělá!“
Poskočil si dvakrát, třikrát starý Husita – kéž jej jenom dobrý Mošna vlídně uvítá!
Tu však Sybilla – též zázrak, vlastně zázrak ne! – už jak matematik znal jsem, že to nastane!
pozorně se vyvinula z nitra uzlíčku: „Mně nic také vlastně není, pusť mě, čertíčku!
Jako bratr Tůma chci též v ústraní kdes žít a minulé svoje žití hledět napravit.
Poctivě se budu živit na vesnici kdes, za tebe prosby vysílat k bohu do nebes.
Hleď, vždyť já jsem v jádru vlastně tvor tak neviný, budu jím i nyní zvenčí na své staré dny.
Principiis obsta! řekl Horác, plný dum, překládával jsem to vždycky: Vzdoruj principům!
Ba, jen hloupostí byl hloupou ten náš boj a vztek – v traktátech já rozhlásím to světa v okrslek.
Nechci více slyšet o tom; ty však pravdu máš, že si čeládku tu trhlou moudře sesbíráš.
Půjdu někam do zátiší v dálnou vesnici, dám se najmout na funusy, žena plačící.
Karty budu vykládati, kravám čarovat, porodnický kurs bych mohla také studovat.
Víš, že latinu znám trochu, mluvit také znám – –“ „Těžko, holka,“ čert ji přetrh, „tebe nenechám!“
„Ale pusť ji,“ pravím čertu, „prosím o to též!“ „Pak ale jen na tvou prosbu! Pašol, holka, běž!“
Jen se v cestě zaprášilo. Panna Sybilla z místa neštěstí a hrůzy v dálku pelila...
„Dosti,“ čert řek. Svázal ranec pevně uzlíky, přehodil jej přes rameno, nebyl veliký.
„Adé, brachu,“ dal mi pracku. Už jsem nezřel jej – po tom všem se rozloučit moh věru dojemněj!
Byl jsem sám. Čert bojce odnes. O čem psáti dál? Vždyť ten taškář s mými reky též mi látku vzal.
Ale jak on, tak i já jsem v duši vesel byl – zív jsem pouze a tím ze sna jsem se probudil.
Cookies on Poetry Cove