Letí jarý sokol, křídloma třepoce, plaší labutěnky jasném na potoce.
Neletí to sokol, Rokycana jest to, bratry sílit v bohu jede v dálné město.
Na hlavě má biret, pod biretem hlavu, tělo zhaleno je do kněžského hávu.
V ruce jeden svazek „Demokrita“ třímá,* ostatní pak čtyři v kutně schovány má.
Čte a jede, jede, libuje si cestu, konečně se blíží k hrazenému městu.
Velkolepý pohled! Chválím za něj bohy! Před bránu ven vyšlo vše, co má jen nohy.
Muži, ženy, děti, statní veteráni, Sokol, hasičové stojí k přivítání.
Banderium s hudbou a družičky v davu, za humny pak hmoždíř duní v tuto slávu.
Starešina šedý – – Ty však výše vzhledna, čtenáři, si přečti, co jsem řek sub 1.
S malou variací: „Rokycana“ čti tam, kde rek, hejtman, bratr, jako podmět zní tam.
Ovšem odpadnou zde opulentní hody, páter Rokycana požívá jen vody.
Potom bylo méně žáru v řeči jeho, za to hlazenosti slohu klasického.
Ale v jádru mluvil o vojích, jež vždycky potřel božích bojců houfec energický.
Z Nalžova pán zdrcen, zničen z Tachov kníže i Klimáska vojsko země prach už líže.
S novou četou strojí Kazimír se v pýše – ale to už dále viz, čtenáři, výše.
Všecko si tam přečti, jak jsem shora podal – Rokycana též tak vrahy slovem zbodal.
Lid mu také jásal, přisáh bojovati a s božími bojci věrně vytrvati.
K sociálům byl však trochu humánější: Když je hlasovací právo ukonejší,
ať se staví k urnám, ať své lístky dají – ty však neváží se ani nečítají.
(„Chlapík Rokycana! Je to světlo světa! Však on studuje to hezky dlouhá leta!“)
Tak jsem zahulákal kolem na vše strany nad Kolumbským vajčkem popa Rokycany!
Než dál všecičko už – jak to stojí výše, i jak přijel biskup svaté římské říše.
A já též už potom podle šimla plesal, když lid táboritský na kolena klesal:
Ďas by v tom byl, byť se to tak, onak spředlo – by se tobě, lide, dobře nepovedlo!
Cookies on Poetry Cove