KAPITOLA 1.

Nechodí to luňák po zoraném poli, bratr Grégr jede kázat po okolí.

Jak pracují polem bratří vítězící, tak pracují v pausách Páně na vinici.

Na hlavě má helmu, věhlas pod helmicí, palcát a štít s fajfkou třímá ve pravici.

Hrůza zhouby dýše z hejtmanových zorů, křižáků všech zbitých, vypálených dvorů,

usmažených mnichů ve oleji vroucím, trosek zpupných hradů, zteklých v boji žhoucím.

Jede na komoni, bodá jej vší silou, kůň má na ocase pentli rudobílou.

Jede, jede, jede, zlobí se na cestu, konečně se blíží k hrazenému městu.

Velkolepý pohled. Chválím za něj bohy! Před bránu ven vyšlo vše, co má jen nohy.

Muži, ženy, děti, statní veteráni, Sokol, hasičové, stojí k přivítání.

Banderium s hudbou a družičky v davu, za humny pak hmoždíř duní v tuto slávu.

Starešina šedý vítá reka vřele, hudba hrá, sbor dívek kvítí v cestu stele.

Ženy, veteráni, Sokol v divém jeku, plným hrdlem „Sláva!“ sypou v uši reku.

S vyzdobené brány hrdý nápis kývá: „Vítej, hejtmane, nám, vítej, spáso živá!“

Pohnut starý hejtman s komoně se kloní, do mohutných knírů těžkou slzu roní –

„Já jsem Táborita – – Vy jste Táboriti – –“ pohnutí ho zmohlo, nemoh dokončiti.

A lid táboritský opojen tou řečí, „Sláva hejtmanovi!“ volá, piští, ječí!

Ještě více pohnut hejtman, jak se shýbal družičky i staré Táboritky líbal.

A tím lid zas pohnut zařval ze hluboka – sám jsem ve své výši stíral slzy s oka.

Ve triumfu jede průvod ulicemi, s vikýřů se plouží prapory až k zemi.

Nemocní se s loží k oknům doplazili: „Viděli jsme spásu, díky, bože milý!“

Na širokém rynku řady stolů stály, pod tíží se jídel k zemi prohýbaly.

Husy, chmelovina, zlatá tílka selat – v chvíli té jsem počal výše svojí želat!

Jedli, pili, všichni dobrou vůli měli, muzika jim hrála, hmoždíře v to hřměly.

A když najedli se a když dosti pili, hejtman vstal a řekl: „Slyšte, bratří milí!“

A řeč spustil dlouhou, plnou ohně, síry, nadšení i žluče, naděje i víry.

Časem bil se v prsa, časem pěstě svíral, ve významných pausách bratřím v oči zíral.

Letmo jenom dotk se Markomanů, Kvádů, za to šířej probral Přemyslovců vádu.

Sigmunda dál tepal, líčil jeho raby, bídné papežence, mrzký rod a chabý.

Mluvil o těch vojích, které potřel vždycky božích bojců houfec mužný, energický.

Boží bojci jako hradba statná stojí, odolají vždycky křižáckému voji.

Z Nalžova pán zdrcen, zničen z Tachov kníže i Klimáska vojsko země prach už líže.*

Nové čety strojí Kazimír teď v pole, zkrvaví i jemu témě jeho holé.

Ten lid táboritský bude válčit věky, na pomoc si pozval rovněž statné reky.

Bratr roháč slib má od ruského cara, molodců že četa na pomoc jde jará.

Bratři Jan a Ignác ve Francii byli, Jeane d’Arc vytrhnouti do Čech povzbudili.

Bratr Ignác zvláště horlivě věc snoval, na mapách Johaně cestu ukazoval.

Vydobudem stát si našich otců záhy, pak se rozlije zde mír a pokoj blahý.

Nebude víc trudů, nebude víc daní, budem žít jak v ráji v samém radování.

Bohatá zem naše bude dávat všecko, sama bude živit každé svoje děcko.

Rolník vstrčí ruce v kapsy u kabátu, vytáhne, by bral jen, co zem podává tu.

Měšťan, řemeslník, bez práce žít budou, Příbram, Kutné Hory zahrnou nás rudou,

která zůstane nám, kterou vše lze koupit, jen když cizí ruka nebude ji loupit.

Nad to bankocetle budem tisknout moci u Šimáčků, Otty ve dne jako v noci.

Budeme se sami spravovat a řídit, cizí ruka nesmí, nebude nás šidit.

Máme dosti mužů, vhodných k službám vlasti, teď pracují polem, v míru budou vlásti.

Rokycana, ač už úřadů má dosti, arcibiskup bude se svou výmluvností.

Neboť prebenda ta nese valné groše, které Rokycana zvláštní láskou koše.

Hejtman věří v něho, třebas podle zvyku stihala jej zlá řeč nízkých protivníků.

Koupí se, by zmlkli jazykové špatní, česká mluvnice mu na útraty státní.

Roháč bude správcem železničních sítí, (novější však mapy musí ovšem míti).

Vedle toho s carem bude živit styky, doma bude soudit lotry, rozkolníky.

Sybilla – hm! těžko všestraná to žena – nesmí však už býti prací přetížena.

Ať má kordon řádu „zachráněné křídlo“, titul „Excellence“, světlo, teplo, bydlo.

Špindler nechať řídě kultu těžkou správu, dá své pravopisy do škol, do ústavů.

Ať ostříhá bděle četbu mladých lidí – hanba věru, jak se dnes ta mládež řídí!

Malý Adam, který každý odpor zněmí, jako maršál bude řídit české sněmy.

Tůmy Krvavého naplní se přání: kacířům sdřít řemen se zad na potkání.

Bratr Anděl skromným je a bude dále; bude vrchní kuchař u českého krále.

Jen tak zahladí se jeden vtip v tom světě: že stát léčí v zimě a nemocné v letě.

Všichni podělí se, úřadů je dosti, dost ochotných reků k těžké povinosti.

Sám on – hejtman – lid-li bude tak si přáti – finance chce země moudře spravovati.

Oh, to budou časy, oh, to bude krásy, všem nám dostane se, co čí srdce ždá si.

Veteránům šavle, rohům města Prahy rudobílých tabul dlouhých na dva sáhy.

Pro klid vlastenců všech zavřem sociály, aby dobří lidé v domech klidně spali.

Však i sociálům dáme v díře jísti, dovolíme jim i Národní tam čísti.

A cizáckou šlechtu pošlem z vlasti šupem, z naší české krve novou si vydupem.

Jen ty, lide český, stůj vždy pevně s námi – vše to bude jednou, kdy – nevíme sami.

„Vytrváš, můj lide?“ hejtman chvějně ptá se. „Se ví! Se ví! Se ví!“* hromem rozlehá se.

„Děkuji, můj lide,“ hejtman pohnut praví, těžkou lesklou helmu smeká dojat s hlavy.

„Vydržíme s tebou každé dlouhé hoře, nezleká nás nikdy křižácké to moře.

Do posledních dechů, do posledních statků, do každého hrdla všecko za vlast matku!“

(Já v té svojí výši tisk jsem dojat čelo, „nezahynem nikdy!“ duší mi to hřmělo.)

Zatím život dole trochu rozvlnil se, k hejtmanovi jakýs občan připlížil se:

„Pane doktor, vědí, já jsem člověk jistý, já jsem jejich volič, čtu Národní Listy – –*

– „Trafikant tu stůně, zítra snad ho není, vědí, trafika ta není k zahození.

Já hned o ni zadám, právo mám snad k tomu; vědí, vždyť jsem z Bosny nes si metál domů.

Ale pro jistotu ráčej vzpomenouti, a vídeňské pány trochu oběhnouti.

Jméno mé je Liska, Liska Anton z Knína, byl jsem fírou u Kuhn, čtrnáctá setnina.

Agituji vždycky, vědí –“ hejtman tiše pokyvuje hlavou, jmeno v notes píše.

A již je tu druhý: má se stavět dráha, do pozemků jeho projekt nezasáhá.

Ve Vídni má hejtman pomoci svým vtipem, by šel nový projekt aspoň pole cípem.

Třetí pouští bolest, kterou v hrudi vězní, chce mít záslužný kříž s korunou neb bez ní.

Čtvrtý že má syna, mladík dokonalý, aby v ministerstvu místečko mu dali.

Pátý má zas švakra a ten švakr strýce, strýc by rád měl místo u té železnice.

Na to šestý s něčím, sedmý, osmý – klidně zapisuje hejtman, co kdo ždá si z Vídně.

(Plesal jsem v té výši nad výchovou lidu: jako k otci nese, k němu tužby bídu,

znovu tisk jsem v dlaně rozpálené čelo, „nezahynem takhle“ zas mi duší hřmělo.)*

Hejtman odjel z města. Bylo to už k ránu: muži jacís lezli na slavnostní bránu.

Na nápisu cosi kutili tam čile, pak zas dolů slezli po hotovém díle.

A když slunce vyšlo na nebeskou báni, před bránu jde město k slávě přivítání.

Muži, ženy, děti i družičky s květy, Sokol s velkou fánglí, veteránské čety.

Totéž banderium, i táž hudba zněla, z hmoždířů včerejších zase palba hřměla.

Již se k městu blíží v fialové pýše na mohutném šimlu biskup římské říše.

Přijel, aby mocným slovem potřel zjista táboritskou hydru, děti Antikrista.

Přijel, aby zahnal bludná světla v dáli, jimiž šarlatáni křesťanský lid šálí.

Vítali ho hlučně, fanfáry v to hřměly, zástup padl na zem, až bil o ni čely.

Zvony zní, a biskup v město vjíždí nyní, baldachýn tu nesou nad ním starešini.

Z ozdobené brány velký nápis kývá: „Vítej, pastýři náš, vítej, spáso živá!“

Duše moje byla v libosť zkolebána: teď vím, co ti lidé kutili tam z rána!

Líbil se mi průvod, šlo to všecko hezky, ale nade všecko mám rád ten lid český!

Tábor chce jej spasit, Řím mu spásu věstí, moudrý lid však vstoupil v zlaté středocestí.

S Táborem je v shodě, s Římem ne na štíru – buď zdráv, opatrný rode bohatýrů!

Ďas by v tom byl, byť se to tak, onak spředlo! – by se tobě, lide, dobře nepovedlo!*