Hle, stalo se, jak rozhodl se Bismarck, a německá říš císaře má zase tož vedle Barbarossy – Barbablanca. A vavřín slávy takřka vnutil Bismarck
těm skráním našim. Chtěli my jsme válce s Rakouskem kdysi? On jí chtěl, on, Bismarck. A po Králové Hradci kázal Bismarck hlad po kořisti opatrně zkrotit
– prý prozřetelná moudrost v politice vždy ruku podá na zem hozenému – a jisto, že měl pravdu tenkrát Bismarck. I válku s Francií chtěl míti Bismarck,
a uznali jsme jeho argumenty: My vedli válku proti králi-slunci, jenž před sty lety Lotrinsko a Alsas vzal bezohledně staré svaté říši –
tak vyrovnali dějinné jsme účty, a parvenu ten Napoleon Třetí byl prázdný panák, nemorální člověk – tož válka byla nutna, jak řek Bismarck.
Leč Francii jsme dali na šíj botu, jak Bismarck chtěl – prý klesající rasa, již nutno radikálně vyřaditi z jeviště dějin, stála dlouho v slunci
a v stínu my – my na ně máme právo, neb máme moc, jak správně praví Bismarck. A Bismarck dí, že nutno zabezpečit se pro budoucnost: získat Rakušany
a Italii – v středu Evropy stát od moře k moři, s východem žít v míru a hrozbou západu být – tak chce Bismarck. A je to správné, jak je správně všecko,
co Bismarck chce, Bůh vždy dal k tomu souhlas. Zde marny rozklady jsou – ať je dělá můj syn, či žena moje, císařovna, ba, vlastní moje myšlenky a sklony:
čím my jsme a čím Německo má býti – to provedl a provede jen Bismarck. Nám nezbývá, než říci k všemu „ano“, co Bismarck chce a ve všem, čemu nechce,
my musíme svým „ne“ jej podpořiti – vždyť vše to děje řízením se božím a Bůh nám při všem poskytl svou pomoc.
Cookies on Poetry Cove