Jak v pimprlové komedii
když vyjde na jeviště
panáček dobrák – tak se plete
v děj velký, jemuž nerozumí,
hoch ne zlý, s dobrou slabou vůlí,
a chystá se svou roli zahrát.
A ruka vládychtivé ženy,
a plány skrytých politiků
mu pozdvihují ruce k gestům
a mluví za něj velká slova
a oznamují velké činy –
leč jemu úzko je a strašno:
chtěl klid by míti idylický,
chtěl být by láskou podaných svých,
jak praotcové jeho kdysi,
a je tu strkán, zbit a srážen
i pěstmi mocných silných figur
i ději, kterých řídit nezná.
A v posled vypískán a vysmán
je vystrčen kams za kulisy.
Potomek prastarého rodu,
pod jehož rukou kdys se chvěla
Evropa celá, odhozen je
teď davem bezjmeným a lidmi,
již šťastní byli kdys, když padl
úsměvný pohled jeho z auta
na obnažené hlavy jejich.
Smrt jediná snad pocítila
lítosti trochu s jeho losem,
šla v rekvisitář historie
a bědnou figurku tu vzala,
v zem vložila a přivalila
na hlínu milosrdný kámen.