Vstal ze sna, jako vstává vždycky,
když zaslech táhlé dunění –
a stál tu vzdorný, gigantický,
na čele strašné znamení.
A zíral v dál, kde miliony
se ničí v tuhém zápase,
kde zem krev pije, kde zní stony,
hřmí skály, z lesů blýská se.
Zří kněze tomu žehnající,
kříž vidí nad vším v rozpětí –
zdvih k nebi pohled zhrdající:
Co platno tvoje prokletí?
Můj čin byl setbou! Soudče starý,
jsi bezmocen, jaks vždycky byl!
Já žiji věčný, věčně jarý –
a k spánku zas se položil.