Ta leta dávno za námi,
ta paradoxní leta...
Je duben, slunce mlhami
své blesky plaše metá.
Hlad stená ve všech nervech tvých,
hlad duše po životě –
a tys ji sytil spoustou knih
a věznil o samotě.
Až syta bez nasycení,
bez tužeb žádostiva,
se mříží svého vězení
do dálky v život dívá.
Dech fialek k ní zavane
a skřivánčí hlas z polí –
a ji to žití neznané
jen bolí, bolí, bolí.