Já přísahám, že nikdy v žití,
ať kamkoli se verš můj nes’,
jsem nechtěl tolik lesku vlíti
a třpytu, kouzla v něj jak dnes,
ba chtěl bych, zlatovlásko moje,
by dle té fráse omšelé
se měnily dnes v perel roje
ty moje verše nesmělé.
V ty perly šedé mdlého lesku,
jež planou líně jak tvůj zrak,
o kterých sníváš polo v stesku
a polo v nadšení zas tak;
ach, ty bych sázel s hrdým čelem
na šíj tvou, ruce, do vlasů,
by na tě zrak žen v světě celém
zřel v závisti a úžasu...