Zakrslá tráva sluncem v hnědo sprahlá se krčí spoře v žlutém moři písku jak plachá stopa kroků bezmocné zde přírody tvůrčí.
V ohromný oblouk nebe rozpjato je nad pouští mlčící... A v dáli Eufrat své siné vody valí beze hluku jak řeka smrti.
Sem zahnalo v kraj posupný a mrtvý, jenž vzdorem dýše k všemu, co je živo, jej, jenž plál vzdorem ke všemu, co žilo, tajemné Fatum,
a v klínu písku kdesi tady ležel s krvavým bokem, se zaťatou pěstí a pohledem, v němž ztuhly blesky hněvu v poslední chvíli,
kdy Galilejský na hruď jeho vložil svou hřebem kdysi proraženou nohu a zbodenýma rukama chtěl k ňadrům vinouti lidstvo...
A přes hrob jeho přešli žární dnové, hvězdnaté noci, vichry, deště, sněhy, dny, leta, věky, národy a vojska s vozy a koni.
On ve svém vzdoru nepohnul se ani. A nehnul se, když na kopytech hřebců barbarů hrubých roznášen byl světem prach jeho říše.
S krvavým bokem se zaťatou pěstí a pohledem, v němž ztuhly hněvů blesky v poslední chvíli, tich jsa ve svém vzdoru čekal a čekal...
Vstaň, Juliane, přehoď přes své plece plášť purpurový, vpleť do hustých vlasů si svěží vavřín, dej si zapět hymnu vítězství, slávy!
Vstaň k triumfu, pěst otevř spjatou vztekem a čechrej mírně hustou svoji bradu, jak dělávals to v dobách dobrých nálad – den tvůj je tady!
Čas, pouhý čas, ten pojem bez obsahu, to prázdno, které ruší každou hmotu i myšlenku – on dobojoval boj ten, kde ty jsi padl.
Vstaň, Juliane! Kde je Galilejský? Kde jeho voje? Síla? Vyznavači? Vstaň, dívej se, dnes netřeba ti meče, traktatů, brožur!
Ovčinců dveře všude otevřeny a ovce venku, dobré, milé ovce, už nechce se jim zpátky v temné stáje k bděním a postům.
A hrozby pastevců a lákání jich je směšně marno; dobré, milé ovce peklem a čerty s tajným smíchem straší jehňátka bílá.
A v nebe nevěří už dobré ovce, a milejší jim sluný den je tady, než celá věčnost jednou mezi sedmi andělů kůry.
Vstaň, Juliane, pastevci ti zdají se dětmi býti tvých Antiochejských: líc rudá, hladká, laloch třesoucí se a velká břicha!
A dogmat suchých houfy ve svých mozcích a liter prázdných řady na jazyku – v železné černé řadě oni stojí – vstaň, zasměješ se!
A vůdce jejich? Kde je Galilejský? Tvých bohů otec, Chronos, Juliane, šedivý, hluchý mlčenlivý stařec směje se pyšně.
Svět dobyl Kristus, ale podal lidstvu jen askesi a mdlobu odříkání a místo štěstí jenom plachou naděj na život příští.
Těl miliony schvátil bílou rukou a nes je výš a výš kams v modro nebes, však zemdlela přec v posled ruka jeho tou strašnou tíhou.
Znavená, chvějná pustila je dolů... i přiskočili pastevci ti bdělí a naplnili těly ovčince své a vládli jimi.
Tu Galilejský schýliv bledou hlavu vzal do ruky svou třtinu polámanou, žal v duši, hoře ve zklamaném oku, odcházel v dálku
a rozplynul se jako raní oblak. Je pryč, je pryč Je z něho jenom jmeno a z jeho říše ovčinců pár hluchých – vstaň, Juliane!
Pruh zlatý věští nové žhavé slunce. To, o němž snil Jsi. K čemu je nám boha? Vstaň, starý řetěz padá s duší našich – Ty zvítězil Jsi!
Tvůj den je tady, vyjdi ze své pouště! Vstaň, filosofe, zapomeň, co bylo! Vstaň, trůn tvůj zvrácen, říše rozmetena – však bratry najdeš!
Cookies on Poetry Cove