Jsou oči ženské, v nichž se tají
akt pátý jakýchs příštích dram,
vod černomořských smutek mají,
dna nedohledneš nikdy tam.
A duše, zírající jimi,
snů plytkých nezná o štěstí,
je velká vzmachy vášnivými
a hrdá v němé bolesti.
Cest šírých nezná – v osamění
jde rozoranou pěšinou.
Hřích její hříchem jejím není,
leč ortele jí neminou.
Jde bez odporu, beze slova,
bez kárných hlasů svědomí
k své dramě bytost osudová,
kde duše se jí přelomí.
Však někdy – Osud nedovede
ji v pátý akt ten ničící
a vrátí ji k té cestě šedé,
k té žití všední silnici –
pak dá jí v oči moudrou živost
i solidní a jasné dno,
i vezdejších dnů starostlivost
a vezme vše, co záhadno.