Hold přijímat a steré deputace,
mít úsměv v očích, na rtech milá slova –
oh, sláva světa! Žena císařova!
Jak žije se tu nádherně a sladce!
Však v duši... v duši... Tisíc obav chová,
úzkostí tisíc... Život, podlý zrádce,
co z krásy ještě nevzal, vezme v krátce –
sem barvu rychle, je tu vráska nová!
A Bonaparte – – včera byla zase
Georges, herečka ta, v jeho kabinetu –
což, bože, vezme-li k těm radám ohled,
že nutno dědice dát říši, světu? –
Zas deputace – – Bleskem zjasní pohled
a stříbrem zvoní v bezstarostném hlase...