To bylo v říjnu. V hrobce kapucínů
lamp věčných světla začala se chvíti
(byl čas tu půlnoci), a v šerém stínu
ty plamínky jak kapky krve svítí.
A děs a hrůza, jak jich nepoznali
v svém žití nikdy v sarkofazích spící,
ti, kteří byli císaři a králi –
provály mrazem údy práchnivící.
Šla hrobkou žena v zabláceném hávě,
s frygickou rudou čapkou v rusém vlase,
šla štíhlá, pyšná v mladé vzdorné slávě,
a ňadra její svěže klenula se.
V pravici nesla hlavu zkrvavenou,
– ach, rokokový obličej ten bílý! –
dlaň majíc světlým vlasem obtočenou,
– v tom vlasu dosud stopy pudru byly. –
Z bílého hrdla tenkým teplým tokem
na sarkofagy krev teď dopadala –
neb žena ta šla volným krokem
a hlavou jako kropenkou kol vlála.
A hrobky chvěly se. A šla, šla blíže
až k mauzoleu, jež se do tmy blyští –
jak Dolorose skleslé u pat kříže
se v rakvi jedno mrtvé srdce tříští.*
– – teď stanula, a hlavu rokokovou
ukryla opatrně v řásních šatu,
odtrhla jednu desku pískovcovou
a rakev pod ní otevřela v chvatu.
Tam ležel On... Mír vlídný, nerušený
k úsměvu ladil antické ty tahy...
A s láskou zahleděl se zrak té ženy
na oči ztuhlé, na obličej drahý...
„Mé dítě!“ vzdychla, hladila mu vlasy.
Zdvihla mu hlavu. K hrudi si ji vila...
Tu řada mrtvých kolem odychla si,
a necitelný tupý sen dál snila.