Občan Čertík, písmák na vsi, upad v rozpor se sousedy: postavili oni v návsi pod lipami boží muka,
nový kříž. Je rudě hnědý, Krista na něm umná ruka pobarvila se vší péčí, pochvalné jdou o tom řeči
v dědině i po okolí, Spasitel má rány řádné, krev z nich takřka proudem plyne, za to korunu má hlava,
jako v žádné obci jiné, div že pod ní neupadne – ne z těch trnů, které bolí – ale zlatá její sláva
ohromnému hrnci rovna drahokamy září zrovna a toť právě obce pýcha – kde kdo křižuje se, smekne,
pokolení ženské vzdychá – jenom Čertík o své holi jda kolem té práce pěkné nevšímá si, nepozdraví.
Sousedy hněv pojal lítý, všichni máme radost, praví, pročpak on ne, pohan starý, husita ten zapeklitý?
Tož ho jednou zastavili: Když my všichni, kmotře milý, proč vy takto? Proč vy, rcete, čepici svou nesmeknete?
Povím, kmotři, Čertík vece. Toho Krista já znal přece, když byl ještě hruškou, stromem, – stála tamhle za tím domem –
hruška dobrá, dřevo čisté, snad ten onen jídali jste plody její. Teď je kříž z ní, daříte jej svojí přízní,
myslíte si: krása, sláva, obec tím čest sobě vzdává – mlčím – proč bych radost mařil? Ale povím, když se ptáte:
strom byl dobrý jedenkráte, ale Vykupitel tenhle se vám z něho nevydařil. – Každé slovo jak by sekl
– zvyk to jeho – Čertík řekl, nezlobil se, neusmál se. Ale se zlou potázal se. Sousedové jeho milí
velmi se naň rozšrnili: Jaký pohan! Jak se rouhá! Hřeší proti náboženství! Jeho existence pouhá
tupí naše člověčenství! Místní mladý podučitel projel chmýřím na své bradě: Není vhod mu Vykupitel,
že nesedí v obce radě. – Nato konšel, děda bílý, dodal: Vida, mudrlanta! To bychom si vyvolili!
Takového kverulanta! Sousedů pět usnáší se, že se celá věc ta poví okresnímu hejtmanovi –
každý z nich že podepíše. Napsali a podepsali, do města to odeslali, nečekali dobří lidé,
že snad ihned žandarm přijde, Čertík, že své hříchy zralé odpyká si v kriminále – ne, jim nebuď ukřivděno:
každý podepsal své jmeno v čekání a blahém citu, že ho úřad povšimne si, uzná jeho loyalitu
a že... kdo ví... cosi... kdesi... Dvacet roků odplovalo. Na návsi stál kříž ten hnědý. Slunce na zem žárem pralo.
Soused žvatlal se sousedy v krčmě při sklenici piva, jak to na těch vsích už bývá – všecko bylo jako kdysi. –
Jen ten Ježíš osamělý jaksi zoufale tam visí, jest už značně sešuntělý. Soused jda kol vážným krokem
sotva hodil po něm okem. Šli-li dva, tři, zastavili – s despektem naň popatřili: Co jen pravda, tohle, zdá se,
obci naší neposlouží ani k slávě, ani kráse, poví jeden. Druhý touží: Odstranit to! Zničit, spálit!
Je to proti Pánubohu! Třetí vzpomíná: Já mohu čistého vám vína nalít: tenkrát – vím od báby svojí –
stavět obec nechtěla to, ale byl tu soused jeden, bůhví kým a čím byl veden, soused Čertík, pral se za to,
aby kříž stál. No tak stojí. Celá obec byla slába proti němu. Moje bába vyprávěla, jaká byla
tenkráte to rebelie. – Jo, jo. Tak kus ostudy je dědictvím po paličáku. Tak to chodí, chuchval mraku
z dýmky pustil soused třetí, odpliv – slina na kříž letí. Debata se ukončila.
Cookies on Poetry Cove