Když člověk končí dlouholetou práci,
jež úkolem se životním mu stala,
tu maně ohlíží se, jako chodec
s temene hory na spirálu cesty
a vzpomíná si... Kurážná ta mladost
jak plála silou! Jak si zatroufala!
Cíl vytyčila pro celičké žití,
jak mnozí snažili se dojít k němu,
a nikdo nedostih ho. – Dokonáno
je dílo moje – a je dokonalé?
Odsudky příkré sklízel jsem už cestou –
a nezmaten šel vytrvale k předu.
Úštěpky uslyšel jsem různých mozků –
a provedl svou práci do posledka.
Je dokonalá? Není. Já vím prvý.
Leč odvážil jsem se a provedl ji –
je dokonána. Na tebe teď myslím
a vděčně myslím; v zrak tvůj pronikavý
já tázavě se bezpočtukrát díval
a bylo-li mi posilou čí slovo,
tvé slovo bývalo to. Je tu chvíle,
kdy vyznat nutno po svědomí hlase,
co zapřít nesmí se. Je dokonáno.
Pryč je ta mladost, z dávných přátel sotva
mi tolik zbylo, co má ruka prstů,
a život jaksi překotně se chýlí
též k svojí metě. Dílo zůstane tu
a budou vážit je a posuzovat
a dařit ortely či pochvalami.
Jak lhostejno to... Nikdo nevezme mi
to povznesení šťastných tvůrčích hodin
a bolest práce. Nikdo nepřipraví
mě o rozhledy s temene té hory,
kam vystoupil jsem. Tobě pak jsem vděčen,
že šel jsi se mnou tiše trpělivě,
a co já k věků svědomí jsem klonil
sluch bedlivý – ty přátelsky a vroucně
jsi doved zpovídat – mě zpovědníka.