JEN JÁ VÍM.

Jak v divadle, tak při koncertu se v pravo, levo nedívá, a nepřístupná smíchu, žertu je krása její mrazivá.

V svém saloně regentka domu – zná řídit rozhovorů spád, ví předem vždy, co libo komu, kdo jaký zvyk má, co kdo rád.

Přátele daří kyvem hlavy, ruk stiskem, lehkým usmáním, vkus její přísný, vybíravý už velkým vyznamenáním.

Tak vy ji znáte. Já však, braši, já jediný jen na světě, já vím, co v mrazné krásce vaší za jaro kvete děvčete.

Já jediný znám výraz očí, jež jakby vyšly z pohádky, vím, co tou hlavou snů se točí, co v dušičce té za zmatky.

Já vím, jak v bledém obličeji se žhavé růže rozhoří jak koušou drobné zoubky její a mazlivě jak hovoří –

neb viděl jsem a vím, co neví ten široširý moudrý svět, že této plaché duši děví je teprv šestnáct a půl let.