Sire, Její Veličenstvo císařovna
má zrudlé oči – Věčné špehování!
A výsledek je vždycky: zrudlé oči.
Zdá se, že Rémusat to zase byla,
jež z přehnaného citu přátelského –
Ta Rémusat! A stále ona, ona!
Je chytrá jako ďábel, zlá jak zmije –
a tohle já si hřeji na svých prsou!
Sire, zdá se, že by doslovně být chtěla
na prsou Vašich... že tam tuší jinou,
svou mstu a žízeň intrikami hasí.
Ty myslíš? Sire, vždyť víš to o ní také.
Jsou ženy, kterým rádi nasloucháme.
Nápady jejich jak proud vodometu
tryskají svěže, hrají v pestrých barvách –
toť Rémusat. A jsou zas jiné ženy,
jež uplatní se v lůžku. Nechápe to
ta chytrá zmije? – Tedy nové mračno...
A pověz, co ví všechno císařovna?
Snad všecko. Včera k večeru, když vyšels,
pohledla jaksi teskně na Rémusat
a neklid přemáhajíc hovořila
o šatech, špercích, o korunovaci –
pak náhle vyšla. Proletěla parkem
a k oranžerii – To byla ona!
Já slyšel krůčky zvenčí... Je mi líto
té dobré Josefiny! V půlhodince
se vrátila – a měla zrudlé oči.
Chci promluvit s ní. Až odejde Fouché.