Je odpověď tu od anglické vlády k smírnému listu, jejž jste, Sire, psát ráčil Georgu, králi Britanie. Svědčí jen prostě: Chefu francouzského státu –
mír odmítají tuze nemotorně, lord Mulgrave odpovídá – Vím už, pane, a hloupá odpověď ta pro nás bude vyhranou bitvou. Zítra v Moniteuru
přineste listy oba, můj i tento, a Evropa ať soudí. Já jsem kliden. A jejich žurnály? Jak vždycky: sprosté. Autokrat – tyran – usurpator trůnu –
Korunu francouzskou jsem viděl v louži a vylovil ji špičkou svého kordu, a národ francouzský ten čin můj schválil. Kord ten mám v ruce – dovedu ji hájit.
Mám zprávy, Anglie že klíží spolek císaře Rakouského s Ruským. Prusko by bylo třetím. Rakousko je vždycky chatrným žákem vlastní historie
zvlášť té z let nejnovějších. Nemá dost na Arcole, Lodi, na Marengu – nuž, přičiním se, by i jiná místa dostala zvuku v zeměpise světa.
A Rusko? Asiaté. Víte, že má řad pluků pouze šípy ozbrojených? A Prusko? Bah, už dávno nemá Frice, a než si uvědomí jen, že stojí,
už bude ležet. Však to mojí věcí. Co máte ještě? Velká deputace měst italských se bere do Paříže, by poprosila Vaše Veličenstvo
přijati titul krále italského – Jak na vlas jim to bylo přikázáno. Poslechli rádi a jdou s nadšeností. Bah, kdo by nešel vždycky s nadšeností,
když přeje si tak císař Napoleon? Dál! Věc ta popožene asi srážku s rakouským státem. Srazíme se tedy. A jinak? Doma? Fouché ovšem musí
zrak otevříti... On má těžká víčka, Sire, doslovně... má tuze těžká víčka. Vy víte něco? Sire, nic, věru pranic... To poví Fouché tedy... Vojsko máme
v Boulogni k ráně dobře připraveno, svět, doufám, věří, že to na Anglii? I svět i Anglie. – A Chateaubriand? Je v zátiší svém, nehodlá už sloužit
a na cestu se palestynskou chystá. Má svatý oheň. Škoda. – Svatý Otec? Dal by se pohnout k cestě do Milana? I v Italii chtěl bych jej mít svědkem,
až starý vínek králů Lombardie dám na hlavu si. Tamější lid věří dost na papeže. Myslím, Veličenstvo, že po druhé se papež nepropůjčí
k diváka roli tam, kde doufal býti zástupcem pána boha. Měl jsem svolit, by on mě korunoval? Zapomněl jste, že jsme přec všichni vyšli z Revoluce,
jež lecos vzala, co se vrátit nesmí? Co dělá papež? Sire, má dlouhou chvíli, po Římu touhu a je sklíčen cítě, že nelze sluncím dvoum plát nad Francií.
Když zástupcem je božím, že by toužil po vládě světské? Což by protestoval, Řím kdybych vzal si nechaje mu vládu ve věcech víry? Mohl by snad tvrdit,
že neděje se toto z vůle boží? Ne. Dal by v klatbu Vaše Veličenstvo a vyznal by, že bůh se zmýlit ráčil. Jste kacíř, pane. Bůh že by se zmýlil?
A často, Sire, neb neomylným tady je pouze papež. Krásně hovoříte o hlavě církve, pomníme-li ovšem, že biskupem jste býval. Sire, ba, býval,
leč potom byl jsem synem Revoluce, jež lecos vzala, co se nesmí vrátit, Bourbony na příklad a staré řády – Jste hadem, pane. Odaným vám k smrti.
Cookies on Poetry Cove