Ten nepříslušný potlesk obecenstva byl včera v divadle až urážlivý. De Rémusat, je vaší povinností bdít, aby ticho bylo, zvlášť když není
k potlesku příčin. Sire, byl jen to rozkaz Vašeho císařského Veličenstva, by Esmenard ze starých tragedií, a tak i z Racinovy Athalie,
odstranil místa, která zdát se mohou narážkou nepřístojnou – Neb znám Paříž a Francouze své. Veršům nejvzácnějším dávají šumět hluše kol svých uší
a chytí ty jen obraty a věty, jež k aferám dne připřáhnout se dají. A právě ona vynechaná místa publikum potleskem svým pozdravilo.
Toť demonstrace. Pro příště si přeji, když já jsem v divadle, by ticho bylo. Sire, přičiním se. A proč už se nehrá ten Cyrus Chénierův? Hra ta byla
zvlášť objednána, korunovaci mou Chénier vhodně předved na jevišti, čímž všem, kdož v Notre Dame jí neviděli, je popřáno přec vzácné podívané.
Proč nedává se? Sire, to obecenstvo zdá se, že dává přednost skutečnosti, čím je mu Persie, a čím král Cyrus, když císaře má? Vaše žena, pane,
má nový účes – rcete jí, že řek jsem, že onen dřívější jí lépe sluší. A včera v saloně u císařovny pořádek nebyl: všechny taburety
dam paláce stát mají v polokruhu za křeslem panovnice – včera byly jak stádo, když se s pastvy domů hrne. Sire, – Nechci žádných vysvětlivek, pane,
chci poslušnost. Já Francii jsem přejal bouřemi Revoluce rozháranou, já klid jí vrátil. Klid se může opřít jen o pořádek. A ten chci mít všude.
Ve věcech velkých, tak i v maličkostech. Rémusat, nechci, bych byl všemi chápán, však poslouchán být musím. Vždy a všudy.
Cookies on Poetry Cove