Ty cítíš ještě, bojovníku starý,
kol nestárnoucích skrání stále vát
ten vzduch, jenž budil v prsou vašich žáry,
když stříleli jste tenkrát z barikád.
Kde slovo „vlast“, tam vstoupíš první v řad,
ty dovedeš dnes jako jinoch jarý
i na slavnostech pro „národní“ dary
hrát, zpívat, tančit s celou duší rád!...
Ten trpký smích, jenž přeletá rty moje,
ten neznačí – ne, chraň bůh! – pohrdání,
mně líto žáru hrudi tvé, tvých skrání,
že padá v řady pokolení mdlého,
že soudruhy v něm vidí oko tvoje,
a ono v tobě – soudruha jen svého...