Ty cítíš ještě, bojovníku starý,
kol nestárnoucích skrání stále vát
ten vzduch, jenž budil v prsou vašich žáry,
když stříleli jste tenkrát z barrikád.
Kde slovo „vlasť,“ tam vstoupíš první v řad,
ty dovedeš dnes jako jinoch jarý
i na slavnostech pro „národní“ dary
hrát, zpívat, tančit s celou duší rád!...
Ten trpký smích, jenž přelétá rty moje,
ten neznačí – ó chraň bůh! – pohrdání;
mně líto žáru hrudi tvé, tvých skrání,
že padá v řady zvrhlé generace,
že soudruhy v ní vidí oko tvoje,
když ona zpívá, tančí pro legrace...