Nebeský rytíři, ty bílý archanděli,
již poslechnu, již neodmlouvám více...
V tvých očích modré plameny se chvěly
a bledým zlatem leskla se tvá kštice.
A slova tvá jak tony harfy zněla,
že Pán a Bůh shled na tu naši bídu,
že milá jsem Mu a že chce, bych spěla
na pomoc králi, Francii i lidu.
Dvě vzácné panny po boku ti stály,
vím, Marketa a Kateřina svatá,
mé ruce jaly, rty mé zulíbaly,
dech jejich byl jak fialka a máta.
Již půjdu, svatý anděli můj bílý,
jak přikázal jsi. Neodmlouvám více,
já vím, že tys dal pažím mojim síly,
že tys mi v duši rozžeh zářné svíce.
A najdu meč, jenž za oltářem v zemi
ve Fierbois je dlouhé věky skrytý
a bílý prapor vezmu s liliemi
a ke králi mě ponese oř hbitý.
Jsem prostá dívka, válečnická práce
mně cizí jest – však, anděli můj bílý,
tys povelel, já provedu vše v krátce,
neb pohled tvůj mě vede, chrání, sílí.
Ráj slíbily mně svaté panny obě,
až dílo svoje v slávě dokončíme...
Ráj, kde zřít budu moci v oči tobě,
anděli bílý! S Bohem, Domremy mé!