Je jakýs klavír duše básníka,
na kterém hraje Osud neznámý;
prst jeho se jen kláves dotýká
a z vnitřku hřmí to tonů vlnami.
A zní v tom láska, mládí, otčina,
šum stromů, jaro... šťastné melodie...
a Osud je vždy znovu začíná
a vždycky v nové variace vije...
Na klavír můj si Osud jednou sed,
jak bez dozoru kýs kluk rozpustilý,
a potměšile celé víko zved
a do kláves bít začal ze vší síly.
A každičký ten dlaní jeho ráz
vždy na tré kláves padá do týchž míst –
ó verše mé, vztek slyším syčet z vás,
ševelit bolest, klnout nenávist!