Jde otec s hochem. Tichý, letní večer.
Jdou kolem parku, odkud duní hudba,
zní výskavý smích, hlučné hovoření
žen nastrojených, vyfintěných dětí
a dvorných mužů. Slavnost jakás asi,
jak ti, kdož sluní v pozemském se štěstí,
je pořádávají. A ti dva hledí
na pestrý rej.
Hoch s hněvnou zvědavostí
a otec očima, z nichž bída žití
vypila světlo. V továrně den skončen,
hoch naproti mu přišel. Stojí chvíli.
A otec myslí, jak je pěkně v světě,
kam osud přístup nedovolil jemu
a míní, že by roky žít moh z toho,
co slavnost tahle dnes ty pány stojí,
a dlouhé roky. Nereptá, je ubit,
a cítí, že je to tak samozřejmé.
Hoch dívá se, jak pěkně vystrojeny
jsou děti tyto. Vidí v stáncích jídla,
jichž jmena nezná ani. Vidí dámy
a pány, všichni zdraví tak a svěží –
jen letmo hledne na sešlého otce
a vzteklá zuřivost mu prochví duší
a zpění krev.
V té krvi zůstane mu
pro příští čas a pro životní zápas...