Již teplý dech a zlatá záře, jež z rána padá v ulici, hlas žurnálů a kalendáře a v klecích jatí slavíci,
a skřivánků zpěv, který maně přes hradby v město zalétá, a verše, které odhodlaně vysýlá básník do světa,
vše svědčí, že je doba tady, kdy zeleň šatí luh a sady, kdy hlučněj’ šumí proudy řek, kdy ve spletivu ulic, domů
a v parcích nad vrcholky stromů roj začne létat vlaštovek. A naší městskou promenadou jde život jarní půvabný!
Zde steré květy vidíš řadou, líc hebounká, vlas hedvábný; a v zracích hoří jarní žáry, a touha letí srdcem tvým,
když zříš ty harmonické tvary, jež corsett s ňadrem bouřlivým tak výbojně na odiv staví; ve hrudi tvé se ledy taví,
a šumí to, jak jarní proud, že hned bys chtěl tu jednu krásku, ať černo- nebo rusovlásku, zas k bouřným prsoum přivinout!
Dým, mlhy šumným větrem hnány přes město dávají se v let, tak s okna svého na vše strany se volně mohu rozhlížet:
Nebe je čisté, azurové jak milující dívky zrak, a zdouvaje své plachty plove v dál po něm stříbrošedý mrak,
a jeho stín se dole žene přes domy, sluncem ozářené, přes temně rudých krovů sbor; vzduch je tak jasný, v dáli šedé
se klenbou sklání nebe bledé k modravým hlavám mlžných hor. Teď asi po černavé nivě pluh vleče bílých volů dvé,
a oraje hoch myslí snivě si o zeleni mladistvé, jak pokryje lán do měsíce, jak vyžene ven klasů dav,
ty budou žloutnout víc a více a pole bude zlatohlav! a hoch zná jedny vábné vlasy té barvy jak ty zralé klasy –
ó jistě otec dovolí svým zvát mu vlas ten, tílko k tomu, až úrodu tu svezou domů pod doškový krov stodoly!
Hle, sněženky už prodávají, a vonných fial kvete říš, bez, konvalinky budou v máji... toť při tom nejvíc nudno již,
že napřed vím, co přinese mi ten pedantický času let, co na té staře-nové zemi mám v záští mít, mám návidět,
že budu zřít, jak v každé hrudi se nové lásky znovu budí, rty žhavé znovu k sobě lnou, a že ty květy všechny svadnou,
a že ta srdce fádně schladnou, a vše že větry rozvějou... Je tomu rok, co vlaštovička přinesla jaro v srdce mi;
vlas měla tmavý, její líčka se zardívala růžemi, já o páté již vstával ráno, já líbal ji – a jaký div!
já nepřel se, já řek’ vždy: ano, ať tvrdil kdo chtěl cokoliv – však přišel podzim... vlaštovka má je daleko kdes za horama – –
má hruď je poušť a trosky, led; že teď, kdy jiné ptáče s jarem v tom hnízdě chtělo bydlet starém, jen hlédlo tam – a létlo zpět...
Rád nemám žádné z toho kvítí, co v bujném jaře vzkvétá tu, mne dojme zas, až budu zříti ty bílé květy akátu.
Ty květy tenkrát napadaly na stezky v parku písčité, že posypány býti zdály se vonným sněhem v chvíli té;
a ve květech těch vytlačený jsem viděl nožek krásné ženy těch malých, drahých nožek sled – to mého jara, mého vzletu,
jak odcházela po tom květu ode mne tenkrát – naposled...
Cookies on Poetry Cove