Zahrada naše je ztopena
v sluneční slnivé záři,
z ní herma Ondřeje Hofera
zří na mě kamennou tváří.
Kol něho proseta dukáty
chvěje se drobounká tráva,
nahoře pláštěm, jenž pudru pln,
střemcha si potřásá, mává.
Stíny a světlo mu v poskoku
horalskou tváří tou letí –
v těch rysech kamenných leží stesk –
Ondřeji Hofře, co je ti?
Ondřeji Hofře, jsi hrdinou
čítanek všech v říši celé,
dvojhlavý orel tím jmenem tvým
leskne se, pyšní se skvěle.
Vždyť ty jsi dovedl bojovat
a zemřít hrdě a tiše
za dobrého císaře Františka,
za nedílnost, celistvost říše!
Ondřeji Hofře, ty hlupáku,
co chceš s tím kamenným steskem?
Slunce tu hermu tvou polívá
nejčistším dubnovým leskem.
V trávě kol sebe máš dukáty,
v žití jsi neměl jich více –
a střemcha ten vonný pudr svůj
sype do hrubé tvé kštice.