Můj příteli, už několik dní kladu své čelo v dlaně, dumám, přemýšlím, obraty vzletné skládám na hromadu a stavím sloky, lovím pěkný rým,
– chci totiž vstoupit v gratulantů řadu se zvláštním solem, Tebe důstojným – než letí čas, krev bouří v skráních mých a papír čist jak právě padlý sníh!
Mám myšlenek pár, nechci zapírati, viz třeba tu, jež hlavou prochvěje kolikrát za den: nechci Tobě přáti k té čtyřicítce, hloupý zvyk to je,
sám kysele se budu usmívati, až vstoupne jednou v moje veřeje: host nemilý to s přísnýma je rtoma a nelze dít mu: pán teď není doma!
Však u Tebe, kam vejde svěžím krokem, pozdraví pěkně, zlehka usedne, oddechne chvilku a svým jasným okem se do minulých roků rozhledne,
pak dá Ti ruku, řeči klidným tokem Ti řekne: „Máme tedy poledne, nu, ještě dojdem zdrávi někam spolu, než slunce žhavé sklouzne s nebes dolů. –“
Ne, tomu hostu musím zvolat: Vivat! – tak, na příklad, to víří v skráních mých; však začnu pokojem se trochu dívat –, přede mnou stojí řada Tvojich knih,
čtu jmena s hřbetů – a už v mlhu splývat vidím ta slova veršů vysněných, a frásí je, co se mi dobrým zdálo, a knihy Tvé dí k tomu: Je to málo!
Čtyřicet let!... a zas: čtyřicet let!... Z celého duševního vlnobití ta slova dvě mi zbudou naposled, a člověk k nim tak divný akcent cítí,
jež spoustou slov a vykrášlených vět se přece jenom nedá vysloviti: Můj příteli, a cizí dálka brání, že nemohu Ti ruku stisknout ani...
Cookies on Poetry Cove