Jsme to přec ješitní dobráci!
Jednou za uherský měsíc
vzplane nám zrak a krev burácí
samotný skoro nás děsíc –
Marseillais hlavou nám zahrává
a příchuť revoluce,
zchromeným křidelkem zamává
dušička naše si prudce –
a už se v zrcadla díváme
i do všech výkladních skříní,
hlavami bodře si kýváme:
– No, jsme to chlapíci nyní!
Sluší nám báječně tenhle vzlet,
ten náš duch pěkně už letí!
Roky si máme co vyprávět,
my sami i naše děti –
Chlapíci, chlapíci! – Stojíme,
chytil nás obraz ten vlastní,
znovu se sobě zas divíme,
znovu jsme nad sebou šťastni...
Ztraceni v chlubném tom pohledu
dlíme tu s nehybnou hlavou – –
Čas letí. Jiní jdou ku předu
s kuráží a silou dravou...