A konec konců: jaké že je jádro v dnů našich shonu? Jaký smysl všeho? A jaký vývoj? Vrstvy orné půdy pluh přehazuje, spodní přijde vzhůru,
chce slunce mít, dešť živný z plné ruky a zrna z klínu rozsévače dostat, co vrstva vyžilá se vmete dolů na místo její. U mis plných, láhví
si jedni libují a sytí břicha za zvuku hudby, při plápolu světel a vůni parfumů a ženských ňader – co druzí hladově k nim pozírají,
mozolnou rukou hrozí, zrakem chtivým hod žití hltají a místa jejich vší vzteklou silou zaujmouti touží. A že je člověk tvorem rozumovým,
tož argumenty rozumu se snaží ti jedni vysvětlit, že pokrokem to, když k mísám bude zasednout jim možno, ti druzí že to v zájmu vlasti, státu,
pořádku, pokoje a jiných zásad, když oni budou u těch stolů stále. Toť vůdčí motivy jsou obou sborů. Ty hrajou první housle tam i tady
v průvodu klarinetů vřeskných satir a bombardonů věd a fleten veršů, cel žurnalistů, činel politiků a basy náboženství. Bubny z ulic
v to chvilkou zahřmí, jimž se odpovídá od strany druhé často třeskem pušek. A děti plodí se, neb v zájmu státu a člověčenstva jest pud zachovat se –
tam u hladových jaksi bez myšlenky, tam u těch stolů často boj se vede i proti řádu přírody; ty ženy svou leposť nerušenu míti chtějí,
ty muže rušily by vůbec děti – tak splítají se těla v horkých vášních jen pro ty vášně. Umění jim sype na lože květy, novela i roman,
hry na divadlech, proudy vlažných tonů ty vřelé chvíle oslavují, sytí, i k potěše těch plně hodujících i děvušky a hochy připravují
pro smysl žití. Život společnosti má osu svoji tuze jednoduchou a kratičkou. Vždyť od polu jde k polu, jež žaludkem a genitaliemi zde prostě slovou.
Cookies on Poetry Cove