Tak ještě jednou já chtěl se dát chytit
a chtěl jsem srdce tvé slyšet a cítit –
však marně, žití tep nebije tam
a jako dřív vždy, zas utíkám.
A na vždy a s klidem. To není můj hřích,
že nemoh jsem sklonit se ve chrámech tvých,
v barokních chrámech, jež cetkami svítí,
jak si je zdobil Řím a Jesuiti.
Vše je tak prolháno u tebe, vše:
Kadidlo, varhany, zpívaná mše. –
Dál mužů bez mužství těchou buď jen,
přezralých panen a neplodných žen!