Smích jim zmizel
a radost vykradla se z očí.
Zas jednou přišli: „Chodíváme,
kdy možno, večer na nádraží...
na Severní... vždyť lhostejno to,
kam člověk procházkou si zajde,
jen když se pohybuje vůbec...
Tam v proudu příchozích se často
tvář ruská zjeví, ruské slovo
zavadí o sluch... Člověk cítí
zas atom vůně z ruské země...“