Ten smutek přišel teprv pozděj. Za tesklivého odpoledne, kdy chladný vítr kolem oken hnal spousty zažloutlého listí,
my samovar jsme roztopili. A Lizočka, jak spatřila jej, vykřikla hlasně, jakby baňáč jí nesl zvěst o náhlém štěstí.
I laskala jej, opatřila a sama že chce čaje schystat a sama nám všem posluhovat. Var šuměl. „Zpívá! kterak zpívá!“
se radovala. „Samovarčík! Ach, samovar!“ s ním mazlila se. Pak vroucí vodu napouštěla na odvar čaje ve sklenicích
a podávala: „Ejhle, topas! Tekutý topas! Čaj lze píti jen samovarem připravený! Ach, pijte, baťušky mé, pijte!
Je velký svátek! Pohodujme!“ A sloužila nám s láskou zbožnou jak kněz, jenž věří, věřícím svým – co Voloďa svým širým slohem
rozvinul velké theorie, že pouze samovar dá vskutku čaj nejlepší a proč jej dává, čím takový čaj předčí víno
a každý nápoj, vůbec všecko. A Lizočka pak vzpomínala, jak nerozdílným společníkem je samovar všem ruským lidem,
jak putují s ním v železnici, jak v bystré trojce ruskou stepí – a neštěstí to, ona že si, když odjížděli do ciziny,
na samovarčík nevzpomněla! A když jsme čaje syti byli a samovar svůj šumot skončil, Lizočka se mu uklonila
a děkovala něžně vděčně: „Baťuško samovare, díky! Spasibo tobě!“
Cookies on Poetry Cove