Dny plynuly. Už svěží jaro
se vystřídalo sytou vesnou
a podzim, doba tichých stesků
se střízlivým a smutným světlem
se na Vídeň snes. „Sufražetka“
zas občas s „nihilistou“ přišla
a vysypali čerstvé dojmy.
Leč obsah jejich monologů
už zvážněl valně – nebylo v nich
už zájmu pro tu švábskou Vídeň
a směšnost její – jaksi maně
si začínali vzpomínati...
Na matičku Rus rovinatou,
na velké bledé nebe nad ní,
na ruský život, ruské lidi –
však bez smutku a bez tesknění,
spíš jakby nám jen, posluchačům,
to všecko chtěli přiblížiti...