V mé jizbě, jejíž okna vedou
na šírou města ulici,
kde lidstva proud a vozy jedou
ve hlučné vírné směsici,
svých milých vzdálen, skláním čelo
a hledám ve dnech zašlosti:
ne, nikdy nic mne nerozchvělo
tak čistou tklivou radostí –
ty eposy, jež jsem kdy četl,
se všemi králi, hrdiny,
ty romany, kde vždycky zkvetl
v dvou srdcích kvítek neviný,
ty písně, kritika jež slaví
svým uznáním a frázemi,
ty povídky, jež národ baví,
ba žádná kniha na zemi,
jak dnes mé milé lístek malý,
v němž dvé je pravopisných chyb,
v němž píše mi, že opadaly
již hnědé listy našich lip,
že zdravá je jak čilé ptáče,
že ráda by mě spatřila,
že psíčka má, jenž přes hůl skáče,
což prý jej sama učila!