V mé jizbě, jejíž okna vedou
na širou, dlouhou ulici,
kde lidstva proud a vozy jedou
ve hlučné, vírné směsici,
svých milých vzdálen, skláním čelo,
a vzpomínám dnů zašlosti...
Ó ještě nic mne nerozchvělo
tak čistou, tklivou radostí,
ni eposy, jež kdy jsem četl,
se všemi krály, hrdiny,
ni romány, kde vždycky zkvetl
v dvou srdcích kvítek nevinný,
ni písně, kritika jež slaví
svým uznáním a frásemi,
ni povídka, jež národ baví,
ba žádná kniha na zemi,
jak dnes mé milé lístek malý,
v němž dvé je pravopisných chyb,
v němž píše mi, že opadaly
již hnědé listy našich lip,
že zdráva je jak čilé ptáče,
že ráda by mne spatřila,
že psíčka má, jenž přes hůl skáče,
což prý jej sama učila!