Já šel tam. Nemocnice taká překvapí každou návštěvu: kam pohledneš, tam život láká tě k radostnému úsměvu:
vojáci vymyti a čilí se v chodbách, parku seskupili a kouří, na rtech žert a smích – po strázních pole, kruté řeži
se octli v říši blažených. Zle ranění však v skrytu leží. Jdu, hledám číslo kamaráda. Před dveřmi jeho pokoje
vojáček-sluha na zem skládá vak, kufr, koňské přístroje – radostně jaksi na mne civí, pán jeho je prý zádumčivý
a nedal slova v odpověď, když on mu hlásil, že se zvedlo ten špitál šťastně nalézt teď a přinést kufr, vak a sedlo –
Snad návštěva ho povyrazí. – Je raněn? – Ani potuchy. – Co tedy s ním? – Jo, kde to schází? Je divný ňáký, bezduchý,
nemluví, oči otevřeny, jak struna leží natažený, je vnitřně nějak pokleslý – tak byl, jak dnes ho vidím zase,
když ze šance jej přinesli, kde vyznamenal tolika se. – A co se v oné šanci stalo? – No, Rus tam tedy šanci měl,
v ní kanonů – no, dvacet málo – a vojáků jak v oulu včel – a bili do nás jako ďábli, nám, pane, věřte, oči slábly,
krev tekla nám z nich od hřmotu – a co nás padlo! No, co chcete? Těch kulí sypalo se tu, jako když švestkou zatřesete.
Pán přijel, zaklel. Kanony ty že vzít chce. Kdo chce s ním, že v před! Zdvih šavli a už jako lítý se rovnou k šanci pustí v let –
no, vojáci ho mají rádi, tak celý prapor za ním pádí – jen bodáky se blýštěly – svým hurá! děla překřičeli.
A ruské kule pršely – však hoši jako běsi hřměli. A pán můj – dvacet kroků věru byl přede všemi – v šanci vpad
a pálil do nich z revolveru a šavlí tepal napořád – i chlapci naši dorazili, bodákem, kolbou do nich bili –
až Rus zdvih ruce – patří nám. I sedne pán můj na lafetu a prohlíží ty jaté tam a zapálí si cigaretu.
V tom zavrčí cos nad hlavami a než bys řasou oka mžik, zaryje se mu pod nohami veliký šrapnel. Někdo vzkřik
a něco bouchlo. A to dělo s chumáčem hlíny vyletělo – a potom leží dokola houf lidí – všichni roztrháni –
i pán můj – jako mrtvola a hlinou pokryt k nepoznání. My odnesli ho, očistili – nic – ani stopy po ráně –
otevřel oči v malé chvíli, však díval se tak ztrhaně – nic nemluvil, nic nepoznával a známku žití pouze dával
tím ustrnulým pohledem. A tak je tady. Dneska za ním řád, povýšení přišly sem a já tu věci jeho chráním.
Cookies on Poetry Cove