Až letos – počátkem té války – jej potkám v živé ulici: z jakési zastrčené dálky s transportem jede k hranici,
je vesel, k žití plný chuti, na sklenku vína hned mě nutí, kde možno trochu povídat – však přísahá a dává ruku,
že věci zašlé nechá spát – psí službu, kreatury v pluku. Sedíme. Cigarety voní a víno jako topas plá.
– Ta válka... Modlil jsem se o ni, když modlil jsem se – ta je má. Já zplesnivět moh kdesi v kleci – leč Osud smiloval se přeci,
teď, brachu milý, budu kvést, víš, měl jsem vždycky v sebe víru, znám, velkého cos ve mně jest – však kam s tím v chorobném tom míru?
Věř, já z té sklenky svého žití jsem během roků řádně pil a nevím, lze-li pochopiti: já pořádně se nenapil –
ne, vlastně jinak vše to bylo: mně do duše se protivilo, co život podával mi pít, a ďas ví – nebylo přec síly
tu sklenku jeho odstrčit a žít jak trapist zasmušilý. Vem ženy – každá chudák jistě... a s mučenickou glorií –
však svatý Pavel na svém místě už dí: Smrt není trpčí jí. A svatá pravda. Já to zkusil a tak si do duše je zhnusil –
teď řekni mi však upřímně: Čím je ten život beze ženy? Toť směšno vše... Leč mučí mě... A toužím... A jsem znechucený...
A člověk vůbec – brachu milý, vždyť jsou to vesměs bestie – do kultury se zabalili a krve žízniv každý je –
a každý hloupé já své upne i k věci třeba nedostupné – i slunce strhli by, buď jist, když vystupne jim uhlí v ceně –
ostatně – jsem též egoist – však znám se k tomu otevřeně. A přec: než nějak hnusně válet se v štěstí jejich špinavém,
já volil raděj prozahálet své dny v tom míru nezdravém – podotknout musím: z blízka, z dáli chodili, by se postarali:
partie vzácné, děvče květ, tchán hodnostář vždy zazobaný – a roman moh bych povědět, jak honily pak ctné mě panny!
– Konečně je ta válka tady! A já v ni doufám ze všech sil, že nahradí, čím dohromady ten mír se na mně prohřešil –
víš – nitro moje. A mé jmeno zde musí státi ozářeno – ty dočteš se. Eh, žízniv jsem tak zvané slávy na té zemi!
Chci znám být všude, lidem všem – snad proto, že tak zhrdám všemi. Rci: může člověk nad tu žízeň světějších citů v žití mít?
A teď mi dává sudby přízeň i možnost hned ji uhasit! – – – A jak by viděl tu svou slávu opírá dlaní horkou hlavu
a sivé oči nehnutě jsou upřeny kams v neurčito, kde dým vlá jako perutě, za nimiž vše je tajno, skryto...
Cookies on Poetry Cove