IX.

Jiří dal si zřídit pokoj v rohu domu za pracovnu. Těžké portièry oken pouštěly jen málo světla.

Vznešené a dumné přítmí kabinetů velkých pánů bylo vzorně zachyceno. Nábytek – byl objednaný

odkuds z Vídně – sesiloval vážný dojem: matný eben s lesklým plyšem barvy mechu. Havlíčka a Sladkovského

v dokonalých dřevorytech pověsil na velkou stěnu vedle Brožíkova Husa. Slavnou sedmu Mladočechů,

jež na říšské radě prvá hájila ta svatá práva, v drahých pozlacených rámcích rozvěsil si kolem stolu.

Velké regály se táhly podél stěn, v nich bylo plno učených a tlustých svazků o národním hospodářství,

knihy velkých filosofů, dějepisy, na sta brožur, všecky politické řeči počínaje Demosthenem

až ku Bismarkovi; sbírky citátů, jež pilní Němci sebírají, roztřiďují podle vztahů v silné svazky,

a jež výtečně se hodí k ornamentům řečníkovi; sněmovní si protokolly opatřil v kožených vazbách;

zákonníky zemské, říšské – spousta, z které časem vyňal to a ono, přečet stránku, zív’ a zas to nazpět vložil.

Velký psací stůl byl pokryt papíry a haldou aktů, den co den tam skládal pilně svoje kandidátní řeči,

plné ohně, plné slibů voličům všech možných stavů, plné sírných blesků, hromů proti nepodajné Vídni –

blížily se velké volby, slavné volby červnové! Doktor navštívil jej často; kouřili a Jiří čet mu

svoje pádné filipiky. Doktor opravoval místy, usmíval se, sliboval mu velký úspěch, jistý mandát;

řekl, že mu výbor strany pošle z Prahy důvěrníka, jehož mrštný jazyk bude provádět jej po okresu;

časem otcovsky mu radil, aby hleděl skoncovati onu historii s Lucy, věří prý, že čestně jedná,

ale voličové v tomhle jsou prý lidé nechápaví, těžko na rozum jim půjde taká rehabilitace

téhle dívčí počestnosti... Ať prý moudře ožení se: berních Anda je prý dívka plná žití, plná ohně,

její náruč slibuje prý muži mnoho pěkných chvilek. Jiří zamáv vždy jen rukou, sliboval, že promyslí vše,

ale nepromýšlel. Neměl k tomu času ani chuti. V prázdných chvílích kochával se sněním, jak vše dále bude.

Plavovlasou berních Andu vezme sobě jistě brzo. (Chvěl se sladkým rozčílením mysle na tu její náruč –

ale jako zlaté mušky odháněl si myšlénky ty. Jeho duše půlila se: vetší půle spěla jinam.)

Bude zvolen na sněm zemský, bude mluvit tam a bude slavným mužem. Jméno jeho bude známo celé vlasti,

jeho řeči bude čísti celý národ v listě strany, v listech venkovských a potom separátně otisknuté.

Přijdou časem deputace, budou přát si to a ono, přijme zde je, v pokoji tom (rozhlížel se po něm pyšně

čechraje své sporé vlasy), odpoví jim tak a onak, stiskne ruku, vyprovodí až ku vratům svého statku...

Zemský mandát je však stupněm k dalším činům; dá se zvolit v radu říšskou, ve Vídni pak bude mluvit, bouřit, hřímat –

dál už ani myslit nemoh, snění se mu zatočilo v jakéms víru, sklonil hlavu, přivřel oči, tonul, tonul

v příjemném a blahém moři tajůplných příštích časů. „–ýsské Listy“ zahájily zatím boj na celé čáře.

V úvodnících, denních zprávách boucháno tu do Jiřího, jeho kandidatury a zásad, myšlének a plánů.

Řeč, již mluvil na ostrově, nazvána tu blábolením nemluvněte v politice, pranýřován jeho život,

jejž žil v Praze, tázaly se, to-li průpravou má býti k seriosním těžkým bojům o národní svatá práva;

feuilleton – jenž nesl nadpis: „Zákulisí“ – prošpikován řadou pikantních byl špiček, jež, jak v městě vědělo se,

vyrobeny v onom domku na náměstí v damské sessí, redaktor pak vládní strany (zběhlý student, jehož vlasy

světlé barvy žitné slámy sahaly až na ramena) oděl v průzračnou je formu, feuilleton ten vypravoval

duchaplným taktním stylem (čtenáři můj znáš as dobře duchaplný, taktní styl ten našich drobných časopisů!)

o té slečně, jež se dala na trnitou cestu ctnosti, příští vůdce národa prý ji tam uved, jdou jí spolu,

stará moudrá teta jeho prý jim dává požehnání – úvozovky („ “) ovšem hrály v příbězích těch svoji roli.

„Volný Občan“ nelenošil, odplácel tu každou ránu dobrou měrou; smíšky města strhl ovšem na svou stranu,

vždyť tak pěkně v příloze své v dobrých illustracích tepal protivníky: purkmistr tam kreslen s velikými rohy,

purkmistrová s panem radou přitlačují mu tu zdobu smějíce se na temeno; Frau von Janík, komisarka,

Frau von Fischmeister a celý domek v rohu na náměstí zobrazen tak lepotvárně: hlavy šišaté a z úst jim

šlehá dlouhý tenký jazyk jak u hadů roztřepený – jindy řada čarodějnic letí nocí na košťatech,

pět i šest až takých kreseb každých čtrnáct dní se sneslo před hltavé oči města. A ty texty!... Vášeň boje

jako nakažlivá nemoc zachvátila celé město. Welfové a Ghibellini ožívat se zdáli náhle

v prostodušných kdysi lidech. Soudy měly plno práce: tomu ztracenou čest vracet, tam zas trestat utrhače,

po skončeném přelíčení svědkové však porvali se ve posvátných soudu síních – nový process, nové tresty

a vždy rekurs výš a výše – husitská krev zdá se vířit v žilách dobrých bydlitelů; děti božích bojovníků

za večera po hospodách dokládaly mínění svá pěstěmi a sklenicemi; syni s otcem, bratři s bratry

rozešli se v hněvném sváru – staří lidé potřásali vážně šedivou svou hlavou a spínali scvrklé ruce...

Lucy plynul život šedě, jak den dlouhý podzimkový, žádná bolest, žádná hořkost nechvěla jí, její duše

neměla už více síly k eruptivním výbuchům. Tupá jakás resignace jako mračna listopadu,

z nichž už bouře nevylétne, zastírala její mysl. U okna tak sedávala mechanicky háčkujíc cos,

její oči dívaly se po vlnitém jetelišti, aniž viděly je. Při tom pravšední a prosté věci

ploužily se její hlavou. Napadlo jí často slovo, jež pak opakovala si stále v duši, slyšela je,

rozbírala si je uvnitř, až si řekla: hle, to slovo – jaká hloupost! – Napadl jí román, který kdysi četla:

jedna scéna, jež ji tehdy ničím nijak nepoutala, živě se jí nyní jeví; vidí osoby z ní chodit,

hovořit a usmívat se – ale vše tak dlouho trvá, tito lidé nemohou tu jaksi s ničím přijít k konci –

Lucy netrpělivě už trhne rukou, jakby chtěla postrčit je a zas myslí: jaká jsem to pošetilá! –

Napadl jí obraz muže – drvoštěp to chudý jakýs – tlačí trakař plný polen do vysokánského vrchu.

Vidí zřejmě, jak už muže zvolna opouštějí síly, temné žíly v hnědých skráních nabíhají, prudce bijí,

vidí chvět se jeho lýtka – a ten vrch se stále výší, temene mu nedohledáš. Teplé kapky potu tryskly

Lucy po čele a skráních, těžce dýchala, jak sama by tam břemeno to táhla – až pak rozevřela oči,

vydechla – a obraz zmizel. – Napadalo jí pár tónů z melodií známých písní, napadly jí k nim i slova,

slova divná, nesouvislá, a to znělo jí tak v duši vytrvale jednotvárně jako telegrafní dráty

v pochmurném dni listopadu kdesi v opuštěné pláni. Zřídka jenom projelo jí nitrem cos jak tenká jehla,

ostrý bezejmenný pocit – však jen na mžik – její duše hned zas dál se zabírala do trudného polospánku.

Stará paní zahleděla často se v ty její oči: cosi nažloutlého chvělo se v nich nyní, modré proužky

zdály se je zatlačovat v hloubi lebky, lehký nádech čtveračivé veselosti, pohyblivost odletly z nich,

zbyl jen dlouhý, apatický, uzavřený, tichý pohled. Její líce měly barvu nažloutlého alabastru,

zhubeněly. Její rety tenké, jasně rudé rety, ztuhly jaksi. Každý pohyb stal se těžším, zmalátnělým.

K řečem, žertům staré paní, knihám, upomínkám, k všemu měla jen mdlý teskný úsměv, „Jako housenka je,“ často

myslila si stará paní, „než se zakuklí.“ – Jen chvilkou jasně viděla to celé zakřiknuté její žití,

ale dětským optimismem duše svojí myslila si, že vše bude brzy jinak. Lidé změní se a budou

na ni hledět jiným okem, bude dobře – stará paní dovedla si zachovati v celém dlouhém svojím žití

pevnou víru v jakous vyšší neoblomnou spravedlnost... Za jednoho svátečního dopoledne zavedla ji

do kostela. Usedly si do jedné z těch starých lavic, jež se blyštěly svým tmavým rudohnědým leskem. Dosud

bylo prázdno. Lucy maně na oltář se zadívala. Starý oltář. Neznatelný černý obraz v zlatém rámu

visel mezi dvěma okny, jichž skla pestrá zbarvovala světlo z venčí. Čtyři svatí, vyrobení nedovednou

rukou venkovského mistra, stáli po stranách. Teď stkvěli v nových se a lesklých barvách. Lucy dívala se na ně.

Zdály se jí komickými jejich hladké obličeje, malíř renovator přesně naznačil jim modrou šedí

stopy oholených vousů na bradě i vpadlých lících. Dívala se v ten sloup prachu, jenž se z kostkované dlažby

šikmo vinul k pestrým oknům. Modrý, vlnitý a lehký jako kadidlový výdech vzpomenul jí na kostelík

rodné vísky v dálných horách. Chrám se zatím rychle plnil. Výkvět městské honorace v drahých šatech, poset šperky,

hlučně šustě stoupal k předu. Paní purkmistrová vplula v pivoňkové svojí robě, v uších těžké zlaté kruhy;

paní doktorka jak víla bleděrůžová se schvěla do lavice. Lucy vidí její šíj a umný účes

na té pohyblivé hlavě zrovna před sebou. Tu Frau von Fischmeister jde přímá, stuhlá, černý šat jak uniforma

na ní visí. Frau von Janik přišla v jakéms divném žlutém, ale drahém šatu. Clotild, komisarka, poštmistrová,

paní Jiskrová a dámy hodnostářů veteránských přicházejí, sedají si. Vládní strana v pravou řadu,

dámy oposice v levo. V lavici jich nevstoup’ nikdo. Dámy, které přišly pozděj’, vracely se, stály v zadu.

Lavice ta byla terčem hledů zvědavých a přísných s obou stran. Ba, rozhořčení hrálo v lících zbožných lidí,

jak by říkaly ty zraky: jak se „ta“ můž’ odvážiti sem, v chrám Páně? – Starý děkan v bílém, zlatem vyšívaném

ornátě za asistence kaplanů a ministrantů sloužil velkou. S kůru hřměly varhany a housle, basa

k hlasům patricijských dcerek – hrála mše se Führerova. Teskná upomínka vlála při té hudbě Lucy duší

na ty neděle a na mše, při nichž jako drobné děvče zpívávala... Její otec hrávával tam na varhany.

Světlo slunce jedním oknem padalo tam na zlatého andělíčka, jenž byl její první láskou... Starý farář

dávával jí po mši vždycky nový desetník... A doma čekávala je už matka v kuchyni, kde jídalo se...

V kuchyni té vybílené zlatozelenavé mouchy poletaly po skle oken... Lucy spjala ruce v klínu,

modlila se – její rtové byli sevřeni – jen v duši mechanicky po paměti, bez cíle a bez účele

modlila se... byl to výron rozteskněné pobožnosti, která jala ji z té hudby, z upomínek, z toho vzduchu,

v němž se kadidla chvěl zápach, z prázdnoty té osamělé, jež jak černý závoj leží na světlém kdys jejím žití...

V lavici té byly samy po celou mši... Až zas venku plápol červnového slunce, hlučivý proud městských lidí

ohlušil ji. Maně táhla starou paní rychlej, rychlej... Skvostný oběd. Z Prahy přibyl důvěrník ten slibovaný.

Na rtech vtip a sladké řeči (ty hned sypal na Jiřího), v světlém obleku a spodky velmi vzorně sežehleny

(na ty Jiří často hodil závistný hled, mysle v duchu: Jaká facona to! Chlapík!). Všechno znal a o všem mluvil,

je vším možným: politikem, kritikem a literátem, žoldnéřem je listu v Praze, venkovských pět plátků sytí

hlubokými úvahami o té naší situaci, časem ovšem též se hojí v ochotných těch jemu sloupcích

na tom, onom, pomaže mu jméno, čest a celou práci (o čemž říká: Dnes jsem napsal společenský dopis z Prahy),

znatel Francie a Ruska, Chorvatska a věcí polských, fenomen, sloup opričiny, tajný kadet poslanectví,

ramenář, jenž hantýrovat výtečně zná každým klepem – zlatý člověk. Při obědě s delikátní zdvořilostí

k oběma se choval dámám, někdy hled jen na Lucii, jak by dít chtěl: Víme leccos, mlčíme – jsme slušní lidé.

Výhradně jen mluvil s Jiřím, totiž mluvil sám a Jiří poslouchal. Znal všecky drátky zákulisní politiky,

o poslancích, žurnalistech, o ministrech – o všech věděl pikantní klep, anekdotu, při tom obratně a vhodně

Jiřímu znal podkuřovat asi takhle: Ten a ten – což? Ale vy jste pravý chlapík! – Jiří byl jím očarován.

Po obědě zavlekl jej do pracovny, kde hned místně pán ten podotk’, že tu schází známé znaky zemí českých,

slíbil je však opatřiti. Jiří čet’ mu svoje řeči. Důvěrník pil při tom víno (dobré víno!), pokuřoval,

místy chválil, místy vybuch’ v plný souhlas nadšenosti. Na to Jiří z kouta vynes’ velký balík: „Volný Občan“

v tisíci as exemplářích se tu na pouť brzkou chystal. V čele velkolepá báseň (místní mladý podučitel

psal ji tajně na zakázku) apostrofovala volby, velké volby, slavné volby, volby červnové! A dále

mluveno hned o blanických rytířích, o Bílé Hoře, o Husitech, o těch starých i o moderních, o nové

aeře v dějích české země, o těch hrdlech, o těch statcích – a tak dále a tak dále dlouhánské dva husté sloupce.

Důvěrník se rozhovořil (navazuje vhodně řeč svou k oné básni v čele listu) o básních a o básnících,

o sobě a o kritice. Je prý přísný, bezohledný, má prý pro to nepřátely mezi poety. Však k čemu

je teď naše poesie? Napsal někdo u nás někdo „Zuřivého Rolanda?“ Či „Ztracený Ráj?“ „Lusiady?“

„Fausta?“ „Božskou komedii?“ Marné zdání! Tož co máme? Jen pár tenkých knížek veršů „Jitřní písně“, „Nové písně“,

potom „Písně Závišovy“ (tyto poslední on jenom objevil a ocenit znal). Co však dále? Vrchlický? Hm!

Ondy hezky jedovatě v kritice jej ťal, že pravda, že má talent, že je možno, že snad napíše věc velkou,

jeho čtyřicet knih dosud že však jsou jen třpytné hračky. A ti druzí? Bída, bída! Máme veršující čeleď,

ne však básníků. Což Sládek? Nic to. Nepíše jak Homer, Krásnohorská ne jak Zola – a sám Zola měl by psáti,

ne jak píše – však jak Tolstoj. Neklepá zde, neutrhá, vše to veřejně prý napsal. Mladá generace u nás?

Jedna poušť. Tak ondy Machar vydal politické básně – za ty prý jej řádně sčesal! Je to drzosť! Ještě poet

bude dělat politiku! Chce bít žurnalistů práci, řečníky a státní právo, Všeslovanstvo, chce si hráti

na lékaře národního! Jak by neměl hvězdy, měsíc, jaro, kvítí, šumot lesů, potůčky! Tak dlouho u nás

tyla z toho poesie – dnes má najednou být jinak? Však prý strhal za to hezky nejen to, však celou činnost,

nejen činnost, čest i jméno troufalého rebellanta. – Jiří (jenž jen na půl ucha poslouchal jej a co slyšel,

tomu ještě nerozuměl), ukázal mu další obsah tučných novin: Životopis vlastní, tuze vzletně psaný;

program, s kterým předstupuje před voliče; ostrým pérem odsouzenou celou „práci“ člověka, jenž po deset let

okres dosud zastupoval; hroznou statistiku daní, které od nás plynou Vídni; hubených pár cifer, jež se

z Vídně vrací k nám – mnoho ještě jiných pum, z nich každá stačila by vyhoditi posici i dosti pevnou

přívrženců vládní strany do povětří; důvěrník zas věštil jemu příští slávu, příští velkosť. Pili dále,

hovořili plni ohně až k pozdnímu večeru... Lucy po obědě vyšla v zámecký park. Bylo ticho.

V horizontu vyvstávaly kalné zlopověstné mráčky. Ani list se nikde nehnul. Šedivý prach ležel všude

na stromech a keřích, travách. Těžká vůně akátová chvěla se tu promísena s vůní ořechových listů,

šalvěje a žlutých růží. Ve výši kol pestré věže kroužilo se na sta černých výskajících rorejsů.

Lucy šla po starých schodech, po pěšině šla, jež byla jako sněhem posypaná – bílé lístky květů střemchy

ležely tu. Ticho kolem. Pátravě se Lucy dívá po všech stezkách. Všude ticho. Drobný datel ťuká kdesi

v tělo stromu. Rorejsů křik zaléhá sem ode věže chvilkou lehce, chvilkou silněj. Lucy kráčí rychle dále.

Zde ta lavička... jak silně jí teď srdce zabušilo! Krev se hrnula jí k lícím jako oheň... Lávka prázdna...

Horký vzduch tu kolem leží, dusný jakous starou vůní... V obličej se lepí Lucy nitky pavučin a vzteklí

komáři ji bijí k lícím... Lucy sama sobě říká, že jde maně, procházkou jen, ničeho že nehledá tu –

ale stále rychlej stoupá, stále pátrá po všech koutech, po lavičkách – všude prázdno... Dvakrát prošla celým parkem.

Světlo slunce stávalo se žlutší. Páry deštné těžké zkalily je. Z polehynka listy začaly se chvěti

jako bázní z příští chvíle... V tom se na kostelní vížce v městě rozleh’ umíráček. Lkavě pronikavý zvuk ten

zalehal sem v plné síle, odrážen pak zdí a stromy zněl tu dvakrát. Jakás hrůza pronikla tu náhle Lucy.

Hlavu sklonila a spěchá, a tu jest jí, jak by odkuds dívala se na ni hlava, známá ta a divná hlava,

již zde dneska marně hledá. V posledních dnech nedovedla si ji nijak představiti, teď ji jasně, intensivně

vidí: zří tak klidně na ni, a přec leží tolik hrůzy v těchto tazích... Umíráček zvonil stále. Vyšla rychle

po těch schodech, alejí šla a ven z parku... Teta stála na nádvoří ve hovoru se šafářkou. „Tak si mysli,

Lucy, on už, chudák, umřel,“ volá na ni. Všemi nervy jela jí ta krátká věta. Pak jí bylo, že už je to

něco známého. Že řek’ to kdos tam v parku... Nezeptala na jméno se... neptala se na nic víc už – věděla to...