Povaha naše záhadně je stkána:
Dvé disonančních, rušících se tonů,
jež zazní z každé stránky našich dějin,
z našeho šumí národního žití:
francouzská vznětlivost a ruská mlha.
Jakby si stiskli Západ kdys a Východ
své pravice v nás ku věčnému spolku,
a nechali v nás kus svých sympatií
a nechali v nás něco ze svých povah –
my lehkovznětní rychle zaplaneme
pro mnohou, třeba ilusorní krásu,
pro mnohé, třeba vybájené dobro,
pro mnohé, právě narozené cíle,
(v jichž hledání jsme praví Kolumbové),
pro řadu velikých a smělých reform,
v něž chceme obléct celou polokouli –
však rázem klesne odkuds ruská mlha,
a zapadáme v tupou resignaci
a nemáme než trpkou svoji dumu
a žalné stesky, elegické tváře...
Pak v mlhu tu zas padne trochu světla,
a hned sty raket září, hraje, hýří
náš celý obzor... A tak balancujem
do světla, do tmy po povaze naší...
A balancujem se svou sympatií
z Východu v Západ, ze Západu v Východ
s chybami obou, ne však jejich silou...
A to je konečně to nejsmutnější...