Povaha naše záhadně je stkána:
Dvé dissonančních, rušících se tonů,
jež zazní z každé stránky našich dějin,
z našeho šumí národního žití:
francouzská vznětlivosť a ruská mlha.
Jakby si stiskli Západ kdys a Východ
svou pravici v nás ku věčnému spolku,
a nechali v nás kus svých sympathií
a nechali v nás něco ze svých povah –
my lehkovznětní rychle zaplaneme
pro mnohou, třeba illusorní krásu,
pro mnohé, třeba vybájené dobro,
pro mnohé, právě narozené cíle
(v jichž hledání jsme praví Kolumbové),
pro řadu velikých a smělých reform,
v něž chceme obléct’ celou polokouli –
však rázem klesne odkuds ruská mlha,
a zapadáme v tupou resignaci
a nemáme než trpkou svoji dumu
a žalné stesky, elegické tváře...
A v mlhu tu zas padne trochu světla
a rázem jak sta raket září, hraje
náš celý obzor... A tak balancujem
do světla, do tmy po povaze naší...
A balancujem se svou sympathií
z Východu v Západ, ze Západu v Východ
s chybami obou, ne však jejich silou...
A to je konečně to nejsmutnější...