Tak neslušel ti šat ten bílý,
v němž na plesu jsem tebe zřel,
ten modrý ne, v němž zjev tvůj milý
jde do koncertů, divadel,
jak černý háv dnes, moje milá,
jenž objímal vděk údů tvých,
když jedné na pohřbu jsi byla
z tet uvadlých a svárlivých.
Ten kontrast! Černý klobouk skrýval
tvých světlých zdobu kadeří,
skrz chmurný závoj zrak se díval
jak diblíků dvé z zášeří,
s tou veselostí roztomile
tak tragicky ten smutek hrál,
že nadšen, drahá, v tyto chvíle
jsem jedno bezbožně si přál:
než odložíš tak za čtvrt leta
ty černé šaty docela,
by některá tvá svadlá teta
ti zase brzy umřela!