IV.

Cit tesknoty mě rozvlnil: tak sám jsem s čertem tady zbyl v prostoru pustém bez mezí; i za pracku jsem zmetka jal

a maně se jej vyptával: „Co dobudou ti vítězi?“ „Co dobudou?“ jak opice se ušklíb po mně, „velice

se divím, brachu rozmilý, proč v líc chceš zírat příštím dnům, proč neřekneš mi perfectum a neptáš se: co dobyli?

Vždyť tady dá se povídat, je toho dnes už slušný řad, co přivezli vám kořistí, Krvavý Tůma zápisy

už dávno o tom robí si, z nichž můžeš vše si vyčísti. Ta první a ta největší: lid český má dnes v bezpečí

svou mariánskou houfnici: dva muži s velkým zapřením ji zachránili s uměním ze tlamy zhouby zející.

Krvavý Tůma šátek vzal a opatrně podvázal jí křídlo v pravý okamžik,* a prozřetelná Sybilla

v daleké Vídni čistila několik všemohoucích klik. Toť první věc a největší. Však minulost jak dosvědčí,

že zůstala též jediná. A chceš-li tedy pozor dát, já dále mohu odkrývat, co budoucnost jim ještě dá.

Ve Vídni bojce pozvou si a dají jim tam pod vousy plničké voné talíře, kde ryby budou, ptáčata,

zvěř lesní, drůbež pernatá – i najedí se k nevíře. Pak nadělaj z nich hofráty a ozdobí jim kabáty

a poví jim pár vlídných vět – – A boží boj či z vděčnosti odloží svoje tvrdosti a sloužit začnou o sto pět.

A sloužit budou v službách všech, dokud jim bude sloužit dech a konečně i bez dechu a byť i šle jim praskaly

a ať se oči zakalí – v té službě najdou útěchu. Pak skane večer veliký. Už plazit budou jazyky,

už jako mouchy na podzim polezou mdle. A chabým rtem se budou ptáti kolkolem, zda ještě co se káže jim...*

Však než to přijde, vykonat se musí, co chce dějin řád: Nalézt se musí Lipany, kde z bojců ti, kdož moudří jsou,

těm druhým lebky rozbijou a nastane mír vítaný. Pak dávno slibovaný ráj se snese na ten český kraj

a zlatý věk vám nastane: Thun, Brynych, Švarcenberk bez not pět budou s vámi o závod: „Kde domov můj“, „Hej Slované“.

Váš sedlák, kořen národa, když zrovna z nouze neprodá zděděný otecký svůj lán, nalezne tolik ohledů,

že bude vždycky k posledu jen českou řečí fendován.* Na sociály dá se šroub a do zlovolné huby roub –

je čeládka ta mizerná, jež bez rozvahy bez řádu do státních pevných základů jen dynamit svůj klásti zná.“ –

Čert dál chtěl mluvit, já v tom chyt jsem monologu jeho nit a myslil: „Zvíře pitomé, teď prolet nápad mozkem mým

a jím hned ztuha přiškrtím pekelné tvoje renomé.“ A nahlas pravím: „Zdá se mi, že ztemnělými brejlemi

se díváš jejich na práci, však zapomněl jsi vítězství, o němž svět celý dnes už ví: co říkáš zmaru punktací?“

„Tys přec jen snílek veliký a z vlastenecké kroniky,“ čert jaksi vážně propoví, „jsi málo lap. A celá věc

jak prosta jako příběh přec o Honzovi a Vaškovi. Váš Honza: ,Já chci!,‘ tiše děl tu Vašek: ,Já ne!,‘ zaječel

a pak byl Honza bit; kdyby byl Honza vzdoroval, Vašek by býval horoval a moh též pravdu mít.*

Však že dnes Honza ubohý nemůže více na nohy, je Vašek prozřetelný rek – a zatím je to pralidský

jen malý lapsus logický, abych to věcnou formou řek.“ Čert umlk. Já jsem schlazen byl, však ne dost jist. I umínil,

že časem půjdu k Táborům, ke Krvavému Tůmovi, on jistě čertu odpoví, jak, co a proč. On pln je dum

a pravd a gnom. Je ozdoba. Sám, historická osoba, zná historii nejlépe. Snad vtipnější je než můj ďas.

V svůj arsenál jej stopí as a řádně čertu vyklepe. Už obzor byl kol ztemnělý, my náhle s mračny letěli,

jak ďas už vůbec cestuje: bez zavazadel, bez peněz atd., jak to svižně kdes Vrchlický barvou maluje.*