IV.

„vidíš, vidíš, dítě drahé,“ (stařenka už tyká Lucy) „co ta vaše moda umí! Jak to padne! Je to krejčí!

Ovšem, máš ty také tílko!“ Dopolední zlaté světlo padá v pokoj. Všude čisto, uklizeno jako v skřínce.

Plavým leskem blýskají se obrazů skla, rámy, plocha spinetu, lenochy židlí. Lucy stojíc před zrcadlem

dopíná si slední knoflík nových šatů. Šedá látka, anglický střih pěkně sluší tomu urostlému tělu.

Oči její také září (není ženy, čtenáři můj, jež by nesla tuto chvíli s klidem ledovým!). A teta

pokyvujíc hlavou, chodí kolem ní a komentuje: „Kde jsou naše staré mody! kde ta doba!... kde ty zvyky!...

Člověk zbyl jen... Jenom na něj ta s tou kosou zapomněla!...“ „Dost už, teti, ani slova – kdo pak bude takhle mluvit!“

zahrozila na ni Lucy. „Nu tak, zdráva roztrhala,“ vesele zas usmívá se stará paní, dávným zvykem

potřepavši Lucy ouškem. Za těch pár dní našla v Lucy nový život. Duše její byla z oněch svlačcovitých,

které tehdy jenom rostou, když se mohou vzhůru pnouti kolem čehos silnějšího, stromku, keře, neb jen proutku.

Ten pak něžně ovinují stonky svými, lístky, květem, splývají s ním v jeden život, v jeho život nerozlučně;

rána, na něj namířená, i je stihne, smrtí jeho končí se i žití jejich... Tak si Lucy připoutala

tuto slabou duši k sobě; měla autoritu matky u té stařenky. Hned z rána česala ty šedé vlasy,

čepeček jí upravila, poroučeti musila pak, co se bude dneska vařit – v každém hnutí ptá se teta:

„Co ty tomu říkáš, Lucy?...“ S chutí, silou Lucy žije nový život. Volně, mile nitro její oddychuje

v tomto ovzduší. Když časem vzpomene si na dny zašlé, jest jí, jak by vzpomínala na ošklivé jakés snění

z dávné, dávné minulosti. Někdy ani stotožniti nedovede se s tou „Lucy“ v onom vykřičeném domě.

Jenom jedno rušívá ji: Jiří. Vidívá jej zřídka, chvilku z rána, při obědě, někdy večer. Nevolno jí

vždycky v jeho přítomnosti. Prohlíží jej čím dál, tím víc v jeho prázdné vypjatosti. Protiví se jí vtip jeho,

jímž se jaksi schválně blýská; z jeho poznámek k ní vane parfum, který cítívala v dřívějším svém rmutném žití.

Ale vztek jí chvěje vždycky nad tím bezohledným tonem, jakým mluví se svou tetou, s chutí vrhla by se na něj,

se zaťatou pěstí bila, rdousila by jej jak kotě... Obě sedí nyní zase při své práci. V pokoj vejde

stará služka ohlašujíc domovníka, při tom měří její baziliščí zraky Lucy k šití nakloněnou

vyzývavým zlobným hledem. Čapku v podpaždí vklouz za ní ohlášený, odkašlal si, sivé oči spočinuly

na Lucii, němý úžas vytřeštil je – však jen chvilku; jako posel velkých věcí v slavnostní se vsunul posu:

„Milostpaní, dole ptal se po třikrát už jakýs člověk dnes po našem mladém pánu. Odbývám ho: není doma.

– Kdy prý přijde? – Jářku: nevím Ptá se dál na jakous slečnu. Myslím, že tím mínil tu zde... tuhle slečnu... Milostpaní,

pěkným věcem na kloub přišel jsem já dneska. Hanba, podvod, nejhroznější hřích, jejž spáchal mladý pán na milostpaní!

Pěkného nám hosta přived v počestný náš dům! Vím všecko.“ Stará paní zbledla rázem: „Dost už, dost! Už ani slova!“

„Je to kurva“ – domovník zas. „Ven, ven! A už ani slova.“ „Dbám jen o čest milostpaní –“ „Ven!“ a chvějící se vztekem,

jak ji jindy nevidíval, dupla stará paní o zem. „Mně to jedno,“ uraženě zabručel si strážce domu

mezi dveřmi. Suchá služka překvapena tíhla za ním. „Čeládka,“ teď zabouřila stará paní... „Ale, Lucy,“

konejšivě obrací se k Lucii, jíž velké slzy vyrazily tiše z očí... „Nech to, promluvím s ním záhy.

On je v jádru dobrý člověk, vždyť to vidíš, chce mě chránit, nezná jenom situaci...“ Zas ji líbá, zas ji hladí

na skráních vlas... „Zde to, ano,“ za dveřmi se ozývá hlas domovníka... Kdosi vchází... Lucii krev trne v žilách:

její otec! Rozhledl se, v kalných očích blýskla radost – spočinuly na Lucii. Nyní uklonil se tetě:

„Odpustíte, milostpaní, vede mě sem svaté právo, právo otce této dívky!“ teatrálně ukazuje

na Lucii, „tak, mé dítě –“ veřej dveří v tom jej bouchla do zad, Jiří v tvářích hoře vletěl v pokoj, obě ženy

oddechly si z hloubi duše. „Přejete si?“ chvějným hlasem Jiří ptá se, poznává jej. „Já jsem otcem této dívky,

a vy, pane, račte být as oním smělým odvážlivcem, jenž ji vyrval mojí péči –“ „Péče!“ vyhrk Jiří vztekle.

„Péče,“ přesvědčivým hlasem opilec dí. „Různý názor máme, pane, o životě. Co jest čest? Jen prázdné slovo.

Ale k věci. Já kdys býval učitelem, ano, pane, učitelem, divíte se? Též já dneska... Osud může

srazit často člověka... Však pošlapat svá práva nedám... A má dcera je v mém právu. Paragrafy jsou mi k ruce –“

„Dost těch řečí,“ s náhlým klidem potupně se usmívaje přerušil jej nyní Jiří. Výtah tobolku a cosi

vtiskl v ruku opilcovu. Odzbrojen a rázem zkrocen chopil tento jeho ruku. „Pane, vy jste čestný člověk,

máte jistě účast s námi,“ jeho bas se v hloubi chvěje nenadále vděčným hnutím, „svěřuji vám svoji dceru.

Je mým štěstím, Antigonou v mojí bídě. Vy jen, pane, dovedete ceniti ji... Lucie, ty vštěp si v pamět

otcovskou mou dobrou radu: Važ si svojich dobrodinců!... Dovolíte,“ k Jiřímu zas, „abych přijíti směl časem...“

s vychytralým pološeptem hlavu k němu nakloňuje: „zbujnět mohla by má dcera, otcovská však autorita

bude držeti ji v mezích...“ Jiří otevřel mu dveře. Ještě potřásl mu rukou dobrý otec, poroučel se

staré paní, na Lucii pozahrozil a šel... Ticho, dusné ticho vládlo nyní v pokoji. Stoup Jiří k oknu,

na skle bubnuje si rychle jakýs pochod odměřený. Náhle obrátí se k tetě, která úzkostně se dívá

po Lucii: „Pojedeme na venkov dnes.“ „Ještě dneska?“ „Pojedem hned po obědě. Připrav všecko. Objednal jsem

už i kočár.“ – – Objednal jej. Jako střela vyletěl dnes z kavárny. V něm vřelo peklo. Mluvilo se totiž leccos.

Kdosi zmínil se i o tom, že prý Lucy zmizela. Smích. Na Jiřího sypaly se dotazy; v té chvíli provál

však jej zas ten lepší pocit: jako by se na něj díval pohled oněch modrých očí, a ta dívka zdála se mu

vznešenější, čistší, vyšší, než ta celá společnost zde. Řek jim pravdu. Řek ji vřele, přesvědčivě z hloubi duše.

Homerický smích tu zahřměl. Chytrák Jiří! Jaký pláštík! Jak si výtečně to navlekl Odvede ji pod svou střechu,

dá jí doma za Cerbera prostoduchou starou tetu, které ovšem deklamuje o kající Magdaleně

s nezkaženou dosud duší – by se v taji mohl kochat tímto lepým, svěžím tělem! Chytrák! Chytrák! – Za svá slova

Jiří ctí se zaručoval – nový smích tu odpovědí... Žluč se rozlila mu krví: prázdnými je nazval lotry,

hlupáky a lidmi bez cti, zřek se jejich společnosti pro vše časy a šel domů. Cestou hned si najal kočár.

Cesty na venkov se chytil jako spasitelné kotvy. – – Ubledlá a oddychujíc těžce vstala nyní Lucy.

Celé věty draly se jí na jazyk, však řekla jenom: „Nejeďte vy, půjdu sama!“ A zas celou tíhou těla

klesla v židli. Neplakala, neřekla víc, oči její upřely se jen kams v prázdno, jak by stihnout ještě chtěla

něco, co jí v dálku prchá. Stará paní vrhla se k ní... Jiří prohodil jen přísně: „Dětinství. Nic. Pojedeme.“

Čtenáři, jak malicherná jsou ta naše předsevzetí! Chtěl jsem s epickým ti klidem naskizovat obrázků pár

z žití drobných, všedních lidí – a hle, přiznati se musím, že se mi teď ruka chvěje, že mi jaksi oči zvlhly,

na duši že mrak mi leží marné, plané tesklivosti... Proti pravidlům všem přísným sunu se zas do popředí

na místo svých drobných hrdin... Upomínka... Čtenáři můj, šleh mi náhle obraz duší z mojí dálné domoviny...

Pod mým oknem hučí Vídeň, kroky chodců, rozhovory, duní tramway cinkající – a já vidím v dálce, dálce

jednu cestu... Vede z Prahy. Široký pruh plný prachu, mořem zelených jde polí, protíná pár malých vísek,

sklání se a zas se zdvihá, tu se točí, tu jde zpříma, jak pás nekonečný plátna běží, běží, až se v konci

horizontu jeví oku jako úzká, šedá stužka... Telegrafní tyče zvučí monotoní píseň svoji...

Praskot vozu, jenž se po ní vážným, volným bere krokem, rozlehlým se šíří zvukem... Vidím též, jak po ní spěchá

drobný hošík... šťastný člověk! Spěchá domů na prázdniny, za ním leží dnů řad teskný, před ním osm neděl blaha,

a ten hoch radostí slzí, že už vidí lesklé báně na kostelních známých věžích... – Znám tu tvář... Ach vidívám ji

na vybledlé podobizně – je to mojich šestnáct roků... – Ne, čtenáři, nenapíšu ti zde žádnou elegii

na svou uplynulou mladost – byl to vzdech jen – a dost na tom. A zde v protivném tom místě člověk věru více nemá

nežli vzdech a upomínky... Kočár minul Vysočany. Hadovitou cestou nyní stoupá volným chodem vzhůru.

Rozpjatými slunečníky chránily se obě dámy před žhoucími blesky slunce. Jiří naproti nim sedě,

klobouk v čelo posunutý, líně kouřil cigaretu. Teprv nyní sňala Lucy hustý závoj s obličeje,

její modré oči plaše rozhledly se po okolí. Kočár stále ještě stoupá bokem vrchu. V levo věží

se jak přízrak z chmurné báje hustým dýmem zahalená šedá Praha. S pravé strany leží otevřený údol.

Čistým vzduchem prozařujíc jako zlatý nádech chví se na něm třpytné světlo slunce. Všecky barvy jsou tak svěží,

jak by kraj byl právě umyt. Pestré obdélníky běží úžíce dál a dále až ku krajům horizontu.

Železniční násep, cesty s zakrslými alejemi, hnědé chlumy, vísky, jež se tonout zdají v spoustě zahrad,

temně modré lesy dále, ještě dále modré vrchy, jaksi lehce nadechnuté, spíš už jenom vzdušný oblak –

idylické panorama, nad nímž v modré klenbě nebes bílé mráčky zvolna plují. Nevidění skřivánkové

třepotavý jásot sejí s jasné výšky. Kolem cesty víří bubny armád cvrčků. Hlasy lidí, řehot koně,

pronikavý praskot biče zalehnou sem chvilkou z dáli. Vzduchem intensivně voní opojivá jarní svěžest...

Lucy dívá se – však oko detaily ty nepojímá – kamsi ztrnule tak hledí v neurčito, za to duší

vpíjí celkový ten dojem, celý jarní den ten v sobě cítí ležet. Její duše pod ním v únavě se krčí,

ale je jí při tom blaze – jest to pocit animala, jejž po kruté, mrazné době prohřívá zas žhavé slunce.

Nevzpomíná, jak dřív bylo, nepřemýšlí, jak dál bude – přimhuřujíc dlouhé řasy, dívá se jen, dívá, dívá...

Čtenáři můj, pouze žena reálně zná život žíti! Pro ni není minulosti, leda že jí někdy duší

kmitne jakýs dávný obraz, k němuž cit však moudře mlčí. Pro ni neplatí též „zítra“, leda jen, když má jí přinést

šťastnou chvíli... Šťastnou býti žena umí. Nám je štěstí prchavým snem, kmitem světla – její jemné nervy chytí

sen prchavý, zákmit světla, labužnicky vyssají jej až na slední živný atom... Ohebná a měkká duše

žije jen tím snem a světlem jako květina, jež listy celou plochou obrací tam, odkud záře slunce padá...

Vytržena, přesazena, rázem pustí v novou půdu kořeny své a zas pije listy svými slunce, slunce...

Kočár vyjel na hřbet vrchu. Rovná krajina se šíří kolkolem. Po stranách cesty v šedě zelenavých vlnách

stojí obilí. Tam řepka svěží dukátovou barvou jasně svítí. V řádkovaných lánech řípy, brambor, řadou

stojí pracující lidé, dlaněmi si cloní oči, hovoří a hledí k cestě. Koně klušou. Jako brána

k příchodu jich otevřená plna jehlancových květů stojí nekonečná alej starých kaštanů. Stín libý

zelenavě padá v kočár. Černou lornětkou se dívá stará paní po krajině. Stín ji osvěžil; teď hledá

Řip a Ještěd, Milešovku, známé vísky na obzoru, známé cesty, ukazuje všecko Lucii; tak jedou,

chvilkou přebleskne jim tváří světlo slunce; Lucy náhle rozhovoří se a mluví o svém dětství, o krajině,

kde je žila; nevolány vyhouply se všecky šťastné upomínky na vrch duše. Jiří mlčel. Jenom někdy

zaklel na žár, na komáry, drobné mušky. Sundal klobouk, otřel čelo, zív a kouřil. V jeho duši při tom bylo

jako v bytě, z něhož lidé právě vystěhovali se: žádný předmět, žádný obraz, žádné hlasy, žádný pohyb –

jenom jakés fádní ticho... Jeli... Víska... Cesta zase... Zase víska... Malý rybník... Mlýn je při něm... Podél cesty

nyní stojí nízké stromky, třešně, švestky... Jedou dále... Náhle stará paní stiskla silně ruku Luciinu:

Baňaté dvě rudé věže, jejichž pozlacené báně třpytily se jak dvě hvězdy, vystoupily na obzoru...

„Už jsme doma,“ zašeptala. Jako záblesk zakmitlo to zrakem Jiřího – však zív hned, až se zalily mu oči.

Bez biče a pobádání, jak by tušili cíl cesty, koně začli rychlej klusat...